Před lety mi zemřel tatínek. Maminka věřila, že ještě přijde. Jednoho večera se rozbil jeho oblíbený hrníček. Druhý den však byl opět celý.

Slyšela jsem, že se duše zemřelého člověka může vracet zpátky na zem. Jen mě nikdy nenapadlo, že se to stane i mně. Během jednoho večera se ve vitríně rozpůlil tátův hrníček. Vzhledem k tomu, že už dva roky nežil, věřím, že mě přišel pozdravit.

Nečekaný odchod

Táta byl přísný, ale milující člověk. Měl rád, když měly věci řád a vše šlapalo jako hodinky. Mě i bratra vychovával tak, aby z nás byli slušní lidé. A to se mu, myslím, podařilo.

Když nám jednoho dne volal jeho kolega, že táta dostal infarkt a leží v nemocnici, dostala jsem o něj strach. Říkala jsem si ale, že někdo tak silný jako táta to určitě zvládne. Jenže nezvládl. Zemřel. Bez rozloučení a dalších rad do života.

Maminka věřila

Všechny nás to zdrtilo. Přišlo to tak rychle a nečekaně. Až do pohřbu jsem si myslela, že je to jen hloupý vtip. Když jsem ho však spatřila v rakvi, jak tam tak odevzdaně leží, došlo mi, že je vážně konec.

Mamka se po pohřbu často ptala, kdy se na nás táta přijde podívat. Jako jediná věřila, že se duše vracejí ke svým milým. Nechtěla jsem ji ranit, a tak jsem naoko dělala, že věřím také. V hloubi duši jsem však věděla, že otcovou smrtí to skončilo. A to jednou provždy.

Rána jako hrom

Mamka zůstala bydlet v jejich bytě. Ze začátku nestála o návštěvy. Prosila o prostor, aby se s tím vypořádala po svém. Scházeli jsme se s ní dál, ale vždy mimo byt. Trvalo to dva roky. Po celou tu dobu nemohl nikdo jiný do bytu vstoupit. Jednoho dne řekla:

„Už asi vážně nepřijde. Můžete za mnou zase jezdit.“

Při první příležitosti jsem u ní chtěla přespat. Udělala jsem nám večeři a společně jsme na tátu vzpomínaly. Mamka si šla v deset hodin lehnout a já zůstala ještě u televize. Psala jsem si se svým přítelem zprávy na dobrou noc.

Během toho se ve vitríně naproti ozvala rána, jako když se tříští sklo. Položila jsem telefon a podívala se do vitríny.

Byl to táta?

V jejím odlesku jsem na malý okamžik spatřila postavu. Vstala jsem, že se do vitríny podívám. Byly v ní vyskládané keramické a porcelánové předměty. A mezi nimi i otcův oblíbený hrníček na čaj.

Když jsem ho chtěla vzít do ruky, byl roztříštěný. Napadlo mě, že to byla ta rána, kterou jsem slyšela. Řez byl čistý a přesný. Nechápala jsem, jak je to možné. Táta, proběhlo mi hlavou. On byl ta postava!

Smrtí to nekončí

S hrníčkem v ruce jsem usedla zpět do křesla, zavřela oči a vzpomínala na něj se slzami v očích. Nakonec jsem usnula a probudila se až k ránu. Hrníček byl zase celý. Měla jsem v plánu, že to řeknu mamce.

Určitě by byla ráda, že její víra v posmrtný život nebyla marná. Jenže už jsem neměla důkaz. Mohu udělat jen to, že budu věřit. Stejně jako mamka. Protože má pravdu, posmrtný život existuje.

Jana S. (48), Ostrava