Během toho vánočního odpoledne se v našem domě odehrála scéna jako z detektivky. Pro mě se ale nakonec stala tou nejkrásnější pohádkou.

Již druhé Vánoce jsem trávila sama. Udělala jsem si bramborový salát a obalila kapra. Najednou jsem uslyšela skrz šachtu v kuchyni, že u sousedky pode mnou někdo vytrvale zvoní. Chvilku bylo ticho a za nějakou dobu se zvonění opakovalo.

Když jsem ráno šla z obchodu, potkala jsem paní Karlu na chodbě. Popřály jsme si hezké Vánoce a ona se zmínila, že k ní na Štědrý den přijede synovec a moc se na něho těší. To určitě zvoní on, napadlo mě, ale proč paní Karla tak dlouho neotevírá?

Vyšla jsem na chodbu. U jejích dveří stál tak padesátiletý muž, její synovec. „Divné, že není teta doma, věděla, že přijedu,“ řekl. Snad se jí neudělalo špatně, projelo mi myslí.

Jatka v kuchyni

Mezitím se na chodbě objevila sousedka z vedlejšího bytu. „Zavolejte policajty nebo hasiče, ať otevřou byt, co když tam chudák Karlička leží?“ vykřikla a zavolala policii sama.

Vtom přiběhla další sousedka s tím, že má od bytu náhradní klíč, který si k ní pro jistotu dala paní Karla do úschovy.

Odemkli jsme a naskytl se nám šokující pohled, kuchyň připomínala jatka. Na kuchyňské lince bylo plno krve a napůl vykuchaný kapr, ve dřezu ležely dva nože. A paní Karla nikde. Mezitím přijeli dva policisté. Když uviděli tu spoušť, jeden z nich prohlásil: „A neodešla majitelka bytu někam do obchodu?“

Nervózní sousedky byly zásadně proti, hned začaly vymýšlet hrůzostrašné teo­rie, co se paní Karle asi mohlo stát. Nakonec policista usoudil, že zkusí zatelefonovat do nedaleké nemocnice, zda tam paní Karla není s nějakým zraněním.

Společná večeře

Rázem bylo jasno. Jak jsme se dozvěděli, dorazila do nemocnice s ošklivou ranou na ruce, kterou si způsobila při kuchání kapra. Lékař jí ránu vyčistil, zašil a starou paní si tam raději nechali do rána. Všem se nám ulevilo.

S jejím synovcem, panem Jaromírem jsem tu pohromu v kuchyni uklidila a pak jsem ho pozvala ke mně na večeři. „Jak vy k tomu přijdete, hostit úplně cizího člověka?“ řekl.

„Jen pojďte, salátu i řízků mám dostatek a alespoň nebudu sama a vy také ne,“ odpověděla jsem.

S Jaromírem jsme si ještě dlouho po večeři povídali. Byl také už pár let rozvedený. Kromě staré tety nikoho neměl. Od té doby jezdil jak za ní, tak za mnou. Další Vánoce už teta trávila s námi a ty následující jsme byli už manželé. Ale kapra od té doby kupujeme vždy raději vykuchaného, člověk nikdy neví…

Alžběta (59), Jeseníky