Není nikde psáno, že se vám musí manželství a děti povést. A obviňovat se z neúspěchu nemá vůbec žádnou cenu. Dnes už to vím.

Konečně dnes venku pěkně chumelí. Lepší by to samozřejmě bylo někde na samotě u lesa nebo na horách. Ale i tady, mezi paneláky, udělá několik centimetrů sněhu tu správnou vánoční atmosféru. Já totiž Vánoce miluju. Tedy už opět.

Jeden čas jsem je skoro nenáviděla. Ale kdysi jsem si je vážně s dětmi skvěle užívala.

Vzpomínky z dětství

Moji rodiče dokázali vykouzlit každý rok neuvěřitelně krásnou a hřejivou náladu na celé svátky. Vlastně na celý advent. Maminka už v polovině listopadu začala s velkým gruntováním. Když jsme s bratrem povyrostli, tak jsme jí s tím i s tátou pomáhali.

Milovala jsem tu chvíli, kdy jsme se po celodenním šúrování posadili do sedačky a nadechli se. Byt voněl čistotou. A už po Mikuláši se k vůni čistoty přidala i vůně cukroví. Maminka napekla vždy šestnáct druhů.

Být jako ona

Když jsem založila rodinu, chtěla jsem mít vánoční svátky stejně krásné jako v dětství. Dopřát mému synovi a manželovi tu krásnou rodinnou pohodu. První roky to krásně fungovalo.

I když na velký úklid jsem byla většinou sama a cukroví jsem zvládla napéct jen dvanáct druhů. Ale i tak byly naše Vánoce plné pohody.

Něco se pokazilo

Pak ale syn přišel do puberty a manžel zřejmě prožíval krizi středního věku. Nikdo už totiž o mé Vánoce nestál. Nezajímalo je ani jídlo, ani cukroví, a dokonce ani dárky pod stromečkem.

O největší „dáreček“ se ty poslední společné Vánoce postaral manžel, který mi oznámil, že odchází a chce se rozvést.

Odešel ke své mladé milence a syn získal pocit, že mu také nastaly dny svobody, a rovněž zmizel z domu. Pak se ale rozhodl hledat štěstí v Americe. Žije tam dodnes. Sice jsme v kontaktu, ale vídáme se opravdu velmi málo. A tak už ty první Vánoce bez manžela a syna se zprvu zdály k nepřežití.

Pomocná ruka se našla

Naštěstí se objevil můj bratr a vzal mě na svátky k jeho rodině domů. Ocitla jsem se náhle v časech svého dětství. Bratrova žena pojala svátky stejně jako naše maminka.

Samozřejmě na popud mého bratra, který byl z mládí zvyklý při přípravách pomáhat. A tak přenesl všechny naše rodinné tradice do své domácnosti. Cítila jsem se opravdu skvěle a na všechna trápení jsem zapomněla.

Netrvalo to dlouho

S bratrovou rodinou jsem zažila ještě několik pěkných Štědrých dnů. Jeho náhlá a naprosto nečekaná smrt ale všechno ukončila. Teď už jsem opravdu zůstala na světě úplně sama.

Dospěla jsem do důchodového věku a v práci mi dali na srozuměnou, že už je čas odejít. Musela jsem tedy opustit i byt, kde jsem prožila téměř celý život. Jako důchodkyně jsem na něj neměla peníze.

Snad si zvyknu

Přestěhovala jsem se do malého bytu na sídlišti, kde jsem byla najednou zcela ztracená. Nikoho jsem neznala, prostředí bylo naprosto neosobní, chladné. A já byla zoufalá. Vysedávala jsem doma a ničila mě samota. Nejhorší to bylo vždy o svátcích.

Nenáviděla jsem ten čas. Nic jsem nepřipravovala, neuklízela, nepekla. Zalezla jsem si do postele a brečela do polštáře.

Šťastné rozhodnutí

Jednou, uprostřed silvestrovské vřavy, petard a ohňostrojů, kterých bylo na sídlišti víc než dost, jsem si řekla, že takhle už žít nemůžu. Musím ven, mezi lidi. Vídala jsem ty ženské „pejskařky“ z okna, jak spolu hovoří, smějí se.

A tak jsem se statečně vydala mezi ně. Ne všechny měly chuť se mnou konverzovat. Ale s Jaruškou jsme si hned padly do oka. Byla vdova a také dost sama. Začala jsem s ní a jejím pejskem chodit na procházky. Bylo to tak osvěžující.

Dostaly jsme dobrý nápad

Díky Jarušce jsem poznala i Věrku. Pohybovala se sice s chodítkem, ale její mysl byla dostatečně čiperná, stejně jako její roztomilý pejsek. A pak se k nám ještě přidala Janička, které nedávno zemřela jediná dcera na rakovinu.

Pochopila jsem, že moje trápení není zas tak hrozné. Všechny nás však spojovalo jedno: na Štědrý den jsme neměly kam jít. Co takhle oslavit ho spolu?

Už se to blíží

Rozdělily jsme si úkoly. Oslava se konala u mě. Jaruška udělala salát, Janička rybí polévku, Věrka umí skvělé vánočky, každá něco napekla a já usmažila kapra. Měly jsme i stromeček a já pod ním našla krásné štěně Rozárku. No a letos si to samozřejmě zopakujeme.

Nevzdávat se se vyplatí

A ještě vám musím něco přiznat. Ten náš „babinec“ mi přinesl do života ještě něco jiného. Lásku. Dříve jsem byla taková zapšklá a lidí kolem jsem si moc nevšímala a oni mě také ne.

Díky nové energii, kterou mi do žil vlila nová parta kamarádek, si mě všiml soused Evžen.

Jsem šťastná

Nikdy by mě nenapadlo, že se ještě zamiluju, že se dáme dohromady se sousedem. Ale rozhodně se tomu nebráním. Chodili jsme s Evženem kolem sebe dost dlouho nevšímavě. Tak teď si to vynahrazujeme. Máme na sebe dost času. Přijaly ho i mé kamarádky. A tak mi už nic nechybí.

Vanda J. (74), Praha