Celý život mě pronásleduje špatné svědomí a výčitky, jestli jsem udělala opravdu vše pro to, abych zabránila tragickému osudu naší rodiny. A všemu, co následovalo.

Trochu s tím kočárkem manévruji. Nejsem na ty nové, moderní vymoženosti prostě zvyklá. Když jsem vozila mého Péťu, šlo mi to raz dva. Teď bych si potřebovala obnovit řidičák na dětské kočárky.

Ale malý Daniel si i při tom kodrcání spokojeně spinká. Je hodný a klidný, tak jako býval můj syn, když byl ještě maličký. Při vzpomínce na něj mě bodne u srdce. Je to všechno tak strašně dávno, a přitom pořád čerstvě bolavé.

Byla jsem zamilovaná

S Vladimírem jsme se seznámili dost hloupě. Vrazil do mě na maturitním plese a polil mi mé krásné šaty. V první chvíli jsem myslela, že ho snad zabiju. Neměla jsem pro něj jediné slušné slovo ani omluvu. Jenže on byl tak roztomilý, zoufalý.

Nevěděl, co má dělat, aby situaci zachránil. Omlouval se, pobíhal zmateně kolem. A já, místo toho, abych mu pořádně vynadala, jsem se zamilovala.

Bylo to příliš rychlé

Hned druhý den po plese jsme měli první rande. Byla jsem moc zamilovaná. Do toho věčně nerozhodného trouby. Tehdy jsem ho ovšem tak nevnímala a chtěla jsem s ním být neustále. Brzy jsem také zjistila, že jsem těhotná. Pro mne nebylo co řešit.

Odmaturovala jsem a byla připravená založit rodinu. Já ano.

Chtěl po mně jen potrat

Trochu jinak to viděl Vladimír. Měl mě sice rád, jak tvrdil, a chtěl se mnou být. Ale ještě bez závazků. Na dítě prý zatím nebyl připravený a jako jediné řešení tedy viděl potrat. Byl to pro mě šok.

Přesto jsem potrat ihned odmítla i za cenu toho, že se rozejdeme a já zůstanu na dítě sama. Na mateřství jsem se moc těšila. Byla to naše první vážná krize, kterou jsme díky mé budoucí tchyni zažehnali.

Obyčejný život

Jedině díky své matce se Vladimír k situaci postavil zodpovědně. Vzali jsme se a brzy se nám narodil Petřík. Byli jsme taková obyčejná, normální rodinka. Manžel měl slušnou práci, vydělával dost peněz. Já se starala o domácnost a dítě.

Později jsem nastoupila také do práce. Ale rodinná pohoda to nebyla. Zamilovanost se už dávno vytratila a my se neustále k vůli něčemu hádali. A pokaždé, když už Vladimír nevěděl, jak dál, vyčetl mi, že jsem ho k svatbě svým těhotenstvím donutila.

Stále si to vyčítám

Ty hádky slyšel bohužel i náš syn. Brzy si z toho vyvodil, že je vlastně nechtěné dítě. Tedy alespoň pro otce, na kterém tak lpěl. Dorůstal do puberty a začal se nám pomalu, ale jistě vzdalovat. Pak jsme zjistili, že začal brát drogy.

Nebyla s ním vůbec řeč a z léčebny pokaždé utekl. Vůbec nás nerespektoval a nechal také školy. Vladimír si s tím nevěděl rady a jediné, co uměl, bylo to, že na kluka křičel a vyčítal mu. Tím ovšem situaci jen zhoršoval. Až Petr nakonec z domova odešel.

Zůstala jsem na to sama

Nedokázala jsem s tím nic udělat, nikdy si to nepřestanu vyčítat. Snažila jsem se syna hledat, ale marně. Neozval se. Zhruba po dvou měsících, co Petr odešel z domu, u nás zazvonila policie. Našli Petra, mrtvého, předávkoval se nějakým svinstvem.

Nebylo mu ještě ani osmnáct! Zhroutila jsem se z toho. Čekala jsem od manžela nějakou podporu, ale marně. Moji rodiče už zemřeli a tchyně byla nemocná a neměla sílu domlouvat synovi. Rozvedli jsme se a já skončila v malé garsonce.

Strašní sousedé

Moji sousedé v mém novém životě tedy nebyli žádná výhra. Mladí manželé s malou holčičkou, kteří vedli dost divoký život. Především se rádi a hodně napili a pak dělali neskutečný kravál. Smáli se a veselili nebo se hádali a prali klidně celé dny i noci.

Stále dokola. Skoro den co den.

V mé situaci a při mých vzpomínkách na Péťu mi to rvalo srdce. Bála jsem se o Anežku, malou, roztomilou sousedovic holčičku. Neříkali jí možná, že je nechtěná, ale musela být svědkem daleko horších věcí.

Skamarádily jsme se spolu

Při jedné velké hádce jsem otevřela dveře na chodbu a uviděla tam Anežku stát za dveřmi bytu. Třásla se zimou i strachem. Pozvala jsem ji k sobě a dala jí teplé mléko s medem, pár koláčků a zabalila ji do deky. Trochu se uklidnila a usnula na gauči.

Když vedle v bytě utichla ta vřava, zazvonila jsem tam a zeptala se, zda Anežka může u mě přespat. Matka souhlasila a zdálo se, že je ráda. Od té doby u mě bývala Anežka dost často. Čekala na mě, když jsem přišla z práce. Hrály jsme si nebo četly pohádky. Když začala chodit do školy, pomohla jsem jí i s úkoly.

Zmizela neznámo kam

Když bylo Anežce deset let, náhle se její rodina odstěhovala. Nesla jsem to dost těžce. Anežka mi přirostla k srdci a pomáhala mi vyrovnávat se se smrtí vlastního dítěte. Můj život zase jednou úplně ztratil smysl.

Navíc mě mrzelo, že se všichni vypařili jako pára nad hrncem. Ale život šel dál a já už se s osudem pomalu smířila.

Stála tam a usmívala se

Uplynulo hodně času a já stále bydlela ve své garsonce. Jednou, když jsem se vrátila z práce, zazvonil zvonek u dveří. Na chodbě stála hezká a usměvavá mladá žena. Moje Anežka. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Ale Anežka na svou hodnou tetu z dětství nezapomněla, jak jsem si myslela. Jen si toho v životě musela dost zažít, než se od své rodiny definitivně odpoutala a postavila se na vlastní nohy. Nyní už je vdaná a má malého synka Daniela.

Ještě budu užitečná

Stala se tak ze mě babička. Pomáhám Anežce a jejímu manželovi s malým Danielem. Už jsem v důchodu a mám dost času. Anežka čeká druhé dítě, holčičku. Prý se bude jmenovat po mně – Eva. Celý život jsem čekala na své rodinné štěstí. Konečně je tady.

Eva H. (68), Brno