S Petrou jsme se znaly od dětství. Vlastně už v kočárku. A teď tu najednou není. Moje jediná, opravdová, úžasná kamarádka. Nemohu se z toho vzpamatovat.
Každý den musím jít kolem. Nejde to jinak. Už jsem to zkoušela oklikou přes pole, ale musela jsem se vrátit. Každý den vidím ten barák s krásnými květinami za okny, úžasně upravenou zahradou.
Do plotu sestřihané ovocné stromy, zeleninové záhony, kvetoucí keře a nádherná skalka, na kterou byla Petra tak pyšná. A pak také tu hlubokou jámu uprostřed zahrady. Ten pohled do ní už nikdy nevymažu z paměti.
Bylo to naše krásné, bezstarostné dětství
S Petrou jsme u nás na vesnici byly v partě dětí nejmladší. Vůbec nám to ale nevadilo. Držely jsme stále spolu a byly jsme nerozlučné kamarádky. Ať se dělo, co se dělo, byly jsme tu vždy jedna pro druhou.
První lásky, první zklamání, ztráta iluzí a nereálných snů. Ten jeden velký sen si ale Petra nakonec přece jen splnila.
Zůstaly jsme doma
I když se nám po maturitě otvíral svět a různé možnosti, rozhodly jsme se s Petrou, že zůstaneme doma, na vesnici, blíž přírodě. Mě bavilo pracovat se zvířaty a Petra se vrhla na zahradničení.
Vždy byla dříč a žádnou práci neošidila. A chtěla o zahradničení vědět úplně všechno. Proto dálkově vystudovala vysokou školu a stala se z ní zahradní architektka. A nejen to. Na škole si také našla prima mužského. Také zahradníka.
Naše rodiny se rychle spřátelily
Obě jsme se vdávaly ve stejný den. Byl to Petry nápad, udělat dvě svatby po sobě, kdy jsme si vzájemně šly za svědka. I naše děti pak vyrůstaly spolu. Petře se narodili dva kluci, já mám dceru a syna.
Já zůstala na mateřské tak dlouho, jak jen to šlo. Vyhovovalo mi to, starat se o děti a domácnost. Petra ale musela rychle do práce. To byl její život. S manželem Luďkem dřeli od rána do večera. Měli svoji firmu a šlo jim to pěkně od ruky.
Trochu zvolníme
Petra svou práci milovala a byla opravdu šikovná. Když zákazníci přišli k ní na zahradu, už se neměli nad čím zamýšlet a hned si ji objednali. Její zahrada byla tak vypiplaná, že se to hned tak nevidí.
Jednoho dne se mi ale Petra svěřila, že už té věčné honičky má právě dost. Narodila se jí totiž vnoučata a ona chtěla mít na ně více času, aby si je užila. Její synové bydleli nedaleko a i s rodinami se prakticky vídali denně.
Nešťastný nápad
Pak Petru napadlo, že dětem udělá na zahradě velký přírodní bazén. A samozřejmě začala hned jednat. S manželem i syny kopali velkou, hlubokou jámu. Jednoho dne se Luďkovi v jámě udělalo špatně, dostal infarkt.
Rozčilená Petra zřejmě zazmatkovala a běžela mu zbrkle na pomoc. Přitom spadla do té hluboké jámy a rozbila si hlavu o kámen. Na dně budoucího bazénu pak oba leželi několik hodin, než je našli. Ani jeden nepřežil.
Smutek a bolest
Taková zbytečná smrt. Taková tragédie. Nikdo se z toho nemůže vzpamatovat. Každý z nás má na zahrádce něco od Petry, nějaký keř, růži, prostě něco, co nám dala jen tak, pro radost.
Petra už nám nikdy s ničím neporadí, neusměje se na nás a nebude si hrát se svými vnoučaty. Tolik se na to těšila, až ji to stálo život.
Marie T. (59), severní Čechy
