Nechápu, že syn dopustil, aby jeho děti ztratily domov a své bezpečí. Neodpustím mu, že přede mnou hrál divadlo.

Moje dvě roztomilá vnoučátka, Adámek a Vilík, sedí způsobně u stolu a hrají Člověče, nezlob se! Je jim už dobře a tváří se spokojeně. Jsou v teple a dobře se najedli. Snacha domývá nádobí po obědě a vypadá to, že i ona se trochu zklidnila.

Dokonce se na mě i usmála. A to je skoro zázrak.

S ohledem na to, co si musela spolu s dětmi poslední dobou zažít. Nevím, proč za mnou nepřišla dřív. Bolí mě u srdce, že jsem jim nemohla pomoct. Jenže já vůbec nic netušila. Můj syn mi lhal, jako když tiskne.

Jsem na něj strašlivě rozzlobená a zároveň mám o něj neskutečný strach. Jak to, že jsem to neviděla dřív… Mohla jsem něco udělat, pomoci.

Vše se zdálo být v pořádku

Když si David bral před lety Evičku, byla to hezká svatba a já byla šťastná. Můj syn si vybral, podle mého vkusu, opravdu skvělou manželku. Byl tehdy docela úspěšný v zaměstnání, a vzali si proto s Evou hypotéku na pěkný byt.

I snacha celkem slušně vydělávala a hypotéku dokázali splácet i tehdy, když zůstala na mateřské se synem Adámkem.

Byla to takové pěkná rodinka. Občas jsem jim s hlídáním pomáhala. Někdy jsme společně vyrazili celá rodina. Zejména, když se narodil druhý můj vnouček Vilík. To jsme spolu byli i na dovolené u moře. S vnoučaty i se snachou jsem si dobře rozuměla.

Měli jsme dobré vztahy

Se synem i jeho rodinkou si moc dobře rozuměl i můj manžel. Vše bylo tedy v pohodě a zalité sluncem. Byli jsme přesvědčeni, že se jim daří dobře, že se mají rádi a že je vše v naprostém pořádku.

Ani jsme si proto nevšimli, že se naše kontakty začaly postupně omezovat. Jak kluci rostli a hlídání už nebylo tolik třeba, vídali jsme se tedy stále méně a méně.

Syn začal podnikat a my s manželem jsme z toho měli radost. Proto jsme akceptovali i to, že syn prodal byt v našem městě a přestěhoval se s celou rodinou do jiného, většího města i většího bytu. Dojíždět za nimi už bylo obtížnější.

Ale my dojížděli, dokud manžel neonemocněl. Pak už přijížděli především oni za námi. I když stále méně.

Neměli jsme podezření

Po čase za námi začal jezdit dost často jen sám David. Jeho žena s našimi vnoučaty přijížděla jen občas. Děti měly různé kroužky a mnoho povinností do školy. A také hodně sportovaly.

Snacha zase po celotýdenní práci v zaměstnání řešila o víkendu chod domácnosti. Pomáhala synovi ve firmě právě o víkendech a práce měla nad hlavu. Chápali jsme to.

Také syn se nikdy moc nezdržel, protože měl hodně práce. Dřel i o víkendu. Ukázal nám na mobilu pár fotek, řekl poslední novinky, a hlavně nás neustále ubezpečoval, že je všechno v naprostém pořádku. A že jeho firma prosperuje. My mu to samozřejmě rádi věřili. Byli jsme dokonce pyšní na jeho údajné podnikatelské úspěchy.

Přijeli až na Štěpána

Vždy jsme k synovi jezdívali na Vánoce. Štědrý večer jsme trávili u něho, přespali tam a teprve na Štěpána jsme jeli domů. Ten poslední rok to bylo ale úplně jinak.

David se vymluvil, že je jeho žena nemocná, že letos moc Vánoce připravovat nebudou, ale že za námi s dětmi přijede na Štěpána, bez nemocné manželky.

Byla to velice rozpačitá návštěva. Děti byly dost zaražené a neustále se snažily vyhýbat mým otázkám. Zeptala jsem se syna, zda se něco neděje. Ale odpověděl mi jako vždy, že je všechno v pořádku, abych si nedělala zbytečné starosti. Najedli se, rozbalili dárky a rychle odjeli.

Měla jsem divný pocit

Když ale David s dětmi odjížděl, loučil se se mnou i s manželem tak nějak divně. Nevěděla jsem zcela jistě, co mi na tom připadá divného, ale měla jsem z toho zvláštní pocit. Děti mi ze zadního sedadla vozu, který se rychle vzdaloval, mávaly.

A na mě padla velká tíseň. Děje se něco nepěkného. První mě napadla manželská krize.

Možná že to Davidovi doma neklape. Dlouho jsme nad tím s manželem spekulovali. Mezitím nám ale syn zavolal a řekl, že celá rodina odjíždí na dovolenou do Thajska. Prý si potřebuje trochu odpočinout od práce.

A teď v té zimě se u moře a na sluníčku pěkně zahřejí. To nás uklidnilo. Kdyby byla rodinná krize, určitě by nikam společně na dovolenou neodjeli.

Návrat se nekonal

Čekali jsme s manželem trpělivě na nějaké zprávy z dovolené a pak i na to, až se ozvou, že už se vrátili. Nic takového se ale nestalo. Už jsme byli nachystaní, že se za nimi vydáme, když nám u dveří zazvonila Evička s kluky. To, co jsme se dozvěděli, nás naprosto šokovalo.

Náš syn se strašlivě zadlužil. Utratil veškeré úspory. Bylo na něj uvaleno několik exekucí. Sebrali mu nakonec i byt. Ze všeho nejhorší ale bylo, že můj syn, místo toho, aby zůstal s rodinou, utekl jako zbabělec. Ani Evičce neřekl kam.Manželku a děti tak nechal svému osudu.

Bojím se o něj

Eva s dětmi skončila v azylovém domě. Dlouho váhala, než u nás zazvonila. Prý se styděla. Ale nemá přece za co! Rádi jsme si je vzali domů. Jen kdyby se ozval také David. Úplně se pod ním slehla zem. Nevím, co s ním je.

Hledají ho věřitelé, dělají problémy snaše. Strašně se bojím, aby si něco neudělal.

Monika J. (56), Plzeň