Můj muž mě okouzlil svojí vtipnou a dobromyslnou povahou. Jeho smysl pro humor byl také tím, co nám pomáhalo překonat všechny strasti a starosti života.
S Martinem jsem se poznala hned po ukončení školy při nástupu do svého prvního zaměstnání. Okamžitě mě okouzlil, a samozřejmě nejen mě. Byl podnikovým bavičem a všechny ženské po něm šílely a také mu pěkně nadbíhaly.
Moc se mi líbil, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by to mohlo být oboustranné.
Dokázal mě rozesmát
Díky Martinovi jsem se každý den těšila do práce. A pracovní doba utíkala, že než jsem se nadála, měla jsem padla. „Moc rád bych tě někdy pozval na kávu i mimo práci,“ řekl mi jednou a já překvapením málem upadla.
Nechápala jsem, že mezi tolika kolegyněmi a mnoha mnohem hezčími pozval právě mě.
„No co, třeba si nás jen testuje,“ napadlo mě, ale moc jsem se těšila. Z jedné kávy bylo několik káv a my se začali scházet. Kolegyně po mně nenávistně pokukovaly, ale já byla šťastná.
Netrvalo dlouho a nabídl mi, že bychom mohli spolu žít a že by byl rád, kdybych si ho vzala. Kývla jsem a brzy byla svatba. To už jsem čekala našeho syna.
Veselý život
Nedlouho po synovi jsem přivedla na svět i holčičku. Když jsem se jednou svého manžela ptala, proč si vybral zrovna mě, s úsměvem odpověděl: „Uměla ses nejkrásněji smát.
Hned jsem věděl, že jsi ta pravá!“ Pochopitelně občas byly nějaké neshody, jako snad v každém manželství.
Někdy kvůli dětem, někdy kvůli penězům, nejčastěji kvůli maličkostem, které za hádky ani nestály. Naštěstí jsme se dokázali nakonec nade vše povznést a situaci odlehčit, a nakonec se i zasmát.
Chtěli jsme, aby obě děti prožily co nejhezčí dětství a měly na co vzpomínat a aby i ony samy jednou byly veselými a zodpovědnými lidmi.
Těšili jsme se na cestování
„Až děti vyletí z hnízda, konečně si vše vynahradíme,“ slibovali jsme si po večerech, když jsme padali do postele.
Ani já, ani manžel jsme nikdy nebyli moc rozhazovační, měli jsme celkem slušné platy, něco jsme sobě i dětem dopřáli, ale zároveň jsme si i našetřili. Měli jsme oba v plánu odejít do penze, jakmile na důchod dosáhneme.
Plánovali jsme si cesty po Evropě a vytipovali si pár míst, která nás zajímala. Také jsme si před časem pořídili chatu, kde jsme chtěli trávit hezké dny. „Budu zahradničit, to budeš koukat!“ tvrdil a nakoupil si spoustu knih. Začal sledovat různé hobby pořady v televizi.
Jenže jsme už několik let v důchodu a já čím dál víc uvažuji o tom, že si snad najdu nějakou brigádu, abych nemusela být s manželem pohromadě. Stal se z něj nerudný dědek, kterému není nic po chuti, na všechno jen nadává a všichni ho štvou.
Sedí u televize, kouká na zprávy a nadává na politiky, herce, zpěváky i moderátory jeho oblíbených pořadů.
Kdo mi ho vyměnil?
Nechápu vůbec, co se stalo… Kam se poděl ten můj bezvadný a věčně dobře naložený chlap? Chápu, že ho trochu pozlobilo zdraví, ostatně, koho v našem věku ne, ale takovouto změnu neomlouvá vůbec nic.
Když odjedeme na chatu, chvíli se hrabe v záhonech, ale brzy ho to přestane bavit:
„Tohle nemám zapotřebí, abych se tu dřel jako blbec!“ remcá s tím, že ho pak všechno bolí, v noci spát nemůže a stejně je to k ničemu, když za chvíli ten plevel zase vyleze a kytky zvadnou.
Nedokáže unést věk?
Martin byl přitom vždy velmi pracovitý a nikdy mu nic nebylo zatěžko. Neznala jsem problémy ostatních žen, že nejsou s to toho svého donutit k opravě, když se jim doma něco rozbije. U nás, než jsem mrkla, bylo vše opravené, a ještě s úsměvem! „Vždyť ses na důchod tak těšil,“ zkusila jsem mu připomenout.
„Ses snad zbláznila, jak bych se mohl těšit na stáří?“ odsekl. Na dovolenou jsme letěli jen jednou. Koupili jsme si poznávací zájezd s pobytem u moře ve Španělsku. Tedy já koupila. Mému Martinovi se totiž najednou nelíbil žádný a ke všem měl připomínky.
Těch deset dní byl nakonec očistec pro oba. Nadával na průvodkyni, ostatní členy zájezdu, se kterými se hádal, na vedro, jídlo, prostě na všechno. Přitom by to byla tak krásná dovolená, kdyby ji těmi svými řečmi nekazil.
Naše děti vždy miloval a měl s nimi neuvěřitelnou trpělivost. Teď si stěžuje, že dcera své syny rozmazluje a syn to podle něj nikam nedotáhne, protože podle něj není dost ctižádostivý. Přitom ani jedno z toho není pravda.
Nesnese už ani rodinu
Vnuci jsou naprosto normální, pohodoví kluci a jejich rodiče k nim mají zdravý přístup a náš syn dělá práci, která ho baví a naplňuje. Obě naše děti si všimly, jak se táta změnil.
Shodují se, že si zřejmě začal připadat nepotřebný, protože z chlapa, co byl vždy středem pozornosti, je stárnoucí muž. S tímto faktem se ale musíme srovnat všichni, nebo ne?
Hana T. (68), Ostrava
