Kristýnka byla vždycky opatrná. Nikdy by nejela na neseřízeném kole bez helmy a chráničů. Přesto si ji našla ošklivá shoda náhod.
Byli jsme aktivní rodina, s manželem a dětmi jsme pravidelně jezdili na cyklovýlety za krásami naší země. A v tom duchu pokračovali i syn a dcera, když už byli dospělí a měli své rodiny.
Když ukončila má vnučka Kristýnka osmou třídu a začaly prázdniny, vydala se s rodiči na výlet.
Všichni nosili helmy, bezpečnostní prvky a kola jsme celá rodina dávali kontrolovat do servisu. Byli jsme opatrní. První den večer mi dcera telefonovala, že výlet je skvělý. Najeli osmdesát kilometrů. Druhý den je čekala trasa v kopcovitém pásmu. Telefon od dcery se ten den rozezvonil brzy.
Hrůza nás ochromila
„Kristýnka je v nemocnici, spadla i s kolem ze srázu.“ Okamžitě jsme sedli s manželem do auta a vyrazili. Když jsme vnučku v nemocnici uviděli, i manžel plakal. Ležela v bezvědomí na různých přístrojích.
Dcera byla na zhroucení a zeť nemluvil. Lékař nám sdělil, že je Kristýnka sice momentálně mimo ohrožení života, ale nedá se říci, co přijde v následujících hodinách.
V tomto rozpoložení nám ještě donesli podepsat nějaké dokumenty, mezi nimi jsme narazili na Souhlas s darováním orgánů.
Seděla jsem jako paralyzovaná a nemohla se pohnout, dcera ani zeť nebyli ve stavu něco takového podepsat. V takové chvíli byste potřebovali psychologa. Namísto toho se ozval hromový hlas trhovkyně: „Tak co je?
Tady to podepište!“ Nad námi stála postarší zdravotní sestra, kterou jsme očividně zdržovali.
Nejkrásnější den
Jen chvíli nato jsme se dozvěděli, že se stav vnučky zhoršil. Ani nevím, jak jsme dojeli domů. Každý den jsme u ní byli. Hladili ji a lákali zpět do života, došlo i na modlitby. Lékaři nás očividně připravovali na nejhorší, a tím nám brali to poslední − víru.
Pátý den zazvonil kolem osmé ráno telefon, a v něm se ozvalo: „Jestli můžete, ihned přijeďte, Kristýnka se probírá a zdá se, že bude vše v pořádku.“ To byl nejkrásnější den v mém životě!
Anna (65), Sokolov
