Nějakým záhadným způsobem jsme propojeni s lidmi, kteří žili před námi. Ve chvílích, kdy mi bylo nejhůř, přišlo povzbuzení z dávných časů.

Díky tomu, co se mi přihodilo, věřím, že existuje spojení mezi námi a našimi předky, kteří žili v době, kdy jsme ještě ani nebyli na světě. Jedno takové spojení mi před nějakou dobou nečekaně pomohlo v těžké životní situaci.

Podvodný společník

Manžel léta podnikal, se střídavými úspěchy. Byla období, kdy se nám dařilo více než dobře, a pak vždy přišly chvíle, kdy jsme se museli uskromnit. Naštěstí jsme si v těch lepších dobách vždy něco našetřili pro ty horší.

Nikdy se nám tak nestalo, že bychom neměli z čeho zaplatit nájem nebo složenky. Jenže pak se dal manžel dohromady s jedním společníkem, což byla chyba. Společník utekl s částí peněz a my jsme se ocitli ve skutečných existenčních problémech.

Na zemi ležel list papíru

Do této doby jsem si žila celkem bezstarostně, teď jsem byla na pokraji zoufalství. Manžel to také těžce nesl, ale snažil se na sobě nedávat nic znát. Nemohla jsem v noci spát, budila jsem se snad každou hodinu. Jedné letní noci jsem si šla sednout na lavičku před domek.

Přemýšlela jsem, jak naše problémy vyřešit, když jsem si najednou všimla, že přede mnou na zemi leží něco bílého. Byl to list papíru. Vzala jsem ho do ruky, odešla do chodby a pod rozsvíceným světlem jsem zjistila, že je to nějaký starý dopis.

Pisatelka se mě snažila uklidnit

Působil jako z dávné doby, byl psaný úhledným inkoustovým písmem. Nejdivnější bylo, že začínal oslovením „Milá Jitko“. Jako kdyby byl určený pro mě, protože to bylo moje křestní jméno! Na nic jsem nečekala a rychle jsem si dopis přečetla.

Pisatelka – byla to žena – mě v něm ubezpečovala, že všechny moje starosti brzy pominou a že se nemám trápit.

Než začne padat listí, bude prý zase všechno v pořádku. Žena se podepsala jako Růžena. To jméno mi nic neříkalo. Přemýšlela jsem, zda nějakou Růženu neznám, ale na nic jsem nepřišla. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom dopise mám myslet.

Z dopisu zbyla jen hrstka popela

Vzala jsem si ho s sebou do ložnice a uložila ho do nočního stolku s tím, že ho ráno ukážu manželovi. Kupodivu jsem pak celkem rychle usnula a po dlouhé době jsem spala klidným a hlubokým spánkem.

Když jsem ale ráno chtěla dopis ze zásuvky vyndat, čekalo mě šokující překvapení. Místo listu tam byla jen hromádka popela! Že by se mi to celé snad jen zdálo?

Odcizené peníze se nám vrátily

Chvíli jsem opravdu pochybovala o tom, zda se to skutečně stalo. Nakonec jsem si řekla, že na to zkusím zapomenout, protože jinak by se mi z toho asi nejspíš rozskočila hlava. V záplavě pokračujících starostí jsem na dopis skutečně postupně zapomněla.

Vzpomněla jsem si na něj znovu na začátku podzimu, protože policie dopadla manželova společníka. Peníze, se kterými utekl, naštěstí nestačil utratit, takže se vrátily tam, kam patřily.

Teta mojí babičky

Najednou byl svět opět růžový a optimistický. Tehdy mi došlo, že v létě mě onou tajemnou zprávou utěšovala nějaká záhadná bytost, která znala budoucnost. A zanedlouho, při prohlížení rodinného alba, jsem si uvědomila jednu věc. Růžena se jmenovala teta mojí babičky.

Nikdy jsem ji osobně nepoznala, zemřela dávno předtím, než jsem se narodila. Ptala jsem se sama sebe, jestli je možné, že by ta zpráva měla nějakou souvislost právě s ní. Vždyť ona o mně za svého života také nevěděla.

S odstupem času mi tajemný dopis připadal opravdu spíš jen jako sen a asi bych nedokázala přísahat, že se mi to skutečně stalo. Jenže v průběhu dalších let jsem od Růženky z dávné minulosti dostala ještě dvě podobné zprávy.

Riziková operace

Tu první, když mě čekala náročná operace, u které nebylo jisté, jak dopadne, ale která však byla nutná. Bála jsem se, že nastanou komplikace.

A opět, jako tenkrát, jsem v noci objevila zprávu z minulosti, ve které mě Růženka ujišťovala, že budu žít ještě dlouho. Druhý den zbyl z dopisu znovu jen popel.

Strach o dceru

Také třetí zpráva, která mě čekala rok po operaci, se týkala zdraví. Tentokrát šlo ale o moji dceru Janu. Těžce se zranila při lyžování na horách a několik týdnů ležela v nemocnici v bezvědomí.

Hrozně jsem se o ni bála, každý den jsem se za dceru modlila a klidně bych bývala vyměnila svůj život za její.

Nový dopis z dávných dob mě uklidnil. Věřila jsem, že ta žena mojí krve, se kterou jsem se nikdy nesetkala, ví, co bude. A opět se ukázalo, že měla pravdu. Dcera se ze zranění po nějaké době uzdravila a žádné následky nemá.

Je jako můj anděl strážný

Od té doby jsem už žádnou další zprávu nedostala, ale naštěstí jsem ji ani nepotřebovala, protože zatím žádné další stresující a složité období v mém životě nenastalo.

Růžence ale od té doby pravidelně jezdím na hrob do vzdáleného města, abych jí tam položila květiny a poděkovala jí za to, že mě chrání.

Jitka R. (57), České Budějovice