Udělala bych pro ni cokoliv. Finančně jsem ji podporovala, hlídala jí dvojčata, a dokonce na ni přepsala i svůj domek a chalupu. Nic jí nestačilo.
Pomlouvala mě, kudy chodila! Dozvěděla jsem se to úplnou náhodou. Od maminky jedné z kamarádek svojí dcery. Koukala na mě tak nějak divně a potom si dodala odvahy. Prý málo hlídám!
„Že se nestydíš! Tvoje dcera je tak udřená. Ospalá. Vyčerpaná! A ty si chodíš po kinech. Že ti není hanba!“ osočila mě rozhořčeně a já na ni zůstala koukat málem s otevřenou pusou. Dělá si ze mě legraci? Než jsem stačila odpovědět, byla ta tam. Chtěla si na mně jen zchladit žáhu a nestála o vysvětlení nebo můj názor.
Považovali mě za sobce
Dcera tehdy porodila dvojčata a manžela měla stále v práci, aby je uživil. Byla by na všechno sama, nemít mě. Hlídala jsem jí denně děti a po večerech vařila, aby měla pro sebe a manžela jídlo na druhý den.
Hned po jejím návratu z porodnice jsem si vybrala celou dovolenou a potom šla do předčasného důchodu. Jen aby se mohla dát dohromady! Jen abych jí mohla pomáhat! Chodila jsem s kočárkem dvakrát denně na dlouhé procházky, aby se mohla přes den trochu prospat.
Pomáhala jsem jí
Připravovala do ledničky mléko na noc do lahviček a později kašičky a vše, co holčičky potřebovaly. Byly nedonošené, muselo se s nimi denně cvičit a taky k lékaři musely častěji než jejich vrstevníci.
Každá měla při narození necelá dvě kila, ale křik byl slyšet až na konec ulice! Občas si dokonce i jinak tolerantní sousedi stěžovali…
Nakonec můj zeť pozval partu zedníků a odhlučnil celý byt. Stálo to majlant, ale bylo po stížnostech. Vlastně nebylo. V dceřiných očích jsem neudělala nic dobře. Nepomáhala jsem jí dostatečně a penězi jsem prý taky šetřila. Mrzelo mě to, a dokonce jsem se s ní kvůli tomu několikrát pohádala.
Jenže nebylo to nic platné. Začala trucovat, postavila si hlavu. Zeť stál při ní. Možná ji dokonce i naváděl! Nevím. Můj muž se k tomu nechtěl vůbec vyjadřovat. Byl údajně neutrální. Ve skutečnosti si nechtěl rozhněvat svého rozmazleného jedináčka.
V tom asi byla největší chyba. Od malička měla dcera všechno, na co ukázala.
Moc unavená a znechucená
Taky aby ne, byla vymodlené dítě, náš zázrak! To je pak těžké jí něco zakazovat nebo nedopřát. Jednou, když mi zase vyčetla moji návštěvu kina, mého jediného koníčku, mi bouchly saze, jak se říká. Pohádala jsem se s ní a druhý den stávkovala. Ať si užije vlastní medicíny!
Ráno jsem zůstala ležet v posteli. Nic jsem nechystala, nikam nepospíchala. Už jsem měla odcházet z domova, když dveře od ložnice rozrazil manžel. Vrátil se z nákupu a divil se, že ještě nejsem u dcery.
„Není mi dobře. Asi na mě něco leze!“ tvrdila jsem, ale v jeho očích jsem zahlédla podezíravý výraz. Nevěřil mi! „No dobře. Máš pravdu. Včera jsem se s naší Alenkou pohádala. A dneska stávkuji!“ přiznala jsem a vyprávěla mu, jak mě u kamarádek pomlouvá.
Ono totiž nezůstalo jen u jednoho nepříjemného rozhovoru s onou maminkou. Něco podobného mi řekla i dceřina bývalá spolužačka! Prý se naší Alenky lekla, jak špatně vypadá, a prý, zda bychom jí trochu s manželem nepomohli.
Manželovi stačil jediný den
Myslela jsem, že se rozbrečím nad takovou nespravedlností! Manžel ale jen pokrčil rameny. Zavřel dveře a už se neukázal. Až v poledne jsem zjistila, že není doma. Musela jsem usnout, jinak to nebylo možné!
Vrátil se až večer. Skoro nemohl stát na nohou, jak byl unavený! Zvědavě se rozhlížel po kuchyni, kde má večeři, ale žádnou nenašel. Sama se neuvařila! Pochopil.
Pozdní výchova přinesla ovoce
„Máš pravdu. Takhle to dál nejde. Budeme se střídat, ale jen na půl dne. Ostatní bude muset zvládnout ta naše holka už sama. Vždyť jí pomáháme už tři čtvrtě roku!“ Zaradovala jsem se a o chvíli později ještě víc. Zavolala mi naše Alenka a omluvila se.
Prý všeho lituje. Svých pomluv i nevděku.
Bylo mi jí líto, ale přemohla jsem se a vytrvala. Byla jsem doma ještě další den. Tentokrát jsme jeli s manželem na výlet. Připadali jsme si, jako bychom byli za školou. A taky jako dva největší sobci na světě. Ale bylo to nutné.
Dceru jsme nakonec dobře vychovali. Pozdě, ale přece!
Iva T. (62), Chomutov
