Mám manžela, děti i vnoučata. Přesto jsem úplně sama a zmáhá mě pocit naprostého zoufalství a strachu z budoucnosti.
Už se mi zase chce strašně plakat. Ale nemůžu. Asi jsem už všechny slzy dávno vyplakala. Vždyť je to už celých pět let, co jsem malého Toníčka, svého krásného vnoučka, viděla naposledy. Tehdy mu byly čtyři roky.
Dnes slaví deváté narozeniny. Už je to školák a já o něm vůbec nic nevím. Stejně jako o jeho mladší sestřičce Anežce. A dítě mého druhého syna jsem vlastně nikdy neviděla. To se narodilo až po tom všem.
Nepovedené manželství od samého začátku
S Pepou, mým mužem, jsme se museli brát. Na cestě byl tehdy můj první syn Rudolf. To manželství byla už od samého začátku jedna velká chyba. Ale brzy se narodil i druhý syn Zdeněk a my to tak nějak zvládali. Alespoň dokud byly děti malé.
To kvůli nim jsem vydržela manželovo hrubiánství, jeho vysedávání v hospodě a urážky, kterými mě často zahrnoval. Kluky jsme však těchto výstupů vždy ušetřili. Ti měli tátu moc rádi a byl to pro ně jejich velký a nedostižný vzor a hrdina.
Jen my dva a samé trable
Když kluci dospěli a odešli z domu, zůstalo po nich neskutečné prázdno. Teprve tehdy se ukázalo, jak si s manželem vlastně vůbec nerozumíme, že si nemáme co říct. Žili jsme ale spolu dál.
Nakonec jsem sebrala tu sílu a rozhodla se, že od Pepy odejdu, že ještě nejsem úplně na odpis a mám právo na svůj život.
Než jsem to ale muži stačila říct, postihla ho mrtvice. Bylo mi jasné, že ho v té chvíli opustit nemůžu. Ochrnul na pravou stranu a zůstala mu porucha řeči. Byl tedy nemocný, zatrpklý, zahořklý a potřeboval kopat kolem sebe.
Agresivita mého manžela zesílila a já se ho opravdu začala bát. Bála jsem se ho v podstatě již předtím, kdy mi několikrát hrozil zabitím.
Manžel chudák, já si vymýšlím
Nicméně jsem ho v různých ústavech navštěvovala poctivě. Třikrát týdně, a na víkend jsem si ho dokonce brala domů – na vozíčku. Jsem po několika operacích páteře, a moje zdravotní problémy jsou nemalé.
Podle manžela jsem si vždy jen vymýšlela. Do tohoto světla mě stavěl tak dlouho, až mu všichni uvěřili. I moji synové mě za to peskovali. Prý bych měla tátu vzít domů a nenechávat ho v nemocnici.
Měla jsem velký strach
Zkusila jsem si tedy vzít Pepu domů. Moc jsem se bála. Je odkázán na 24hodinovou péči, a to já prostě nezvládla. Rozhodla jsem tedy, že ho umístím v domově pro seniory, který je opodál.
Nechtěla jsem ho přece definitivně odepsat, do domova jsem za ním chodila denně. Ale to zřejmě nestačilo. Děti tohle nepřenesly přes srdce. Moje rozhodnutí nebyly schopny akceptovat.
Dal jim všechny naše společné úspory
Po jejich nehezkých výtkách a útocích na mě si manžela vzaly k sobě a mě odepsaly. Střídají se v péči o něj a já to dokážu ocenit. Vážím si jich za to. Proč mě tak strašlivě odsuzují? Proč se také trochu nestarají o mě?
Vím, že za tím do značné míry stojí manželky mých synů. Především ta Zdeňkova.
Jejich péče totiž není zadarmo. Získaly od manžela všechny naše společné životní úspory. Prý na ně mají naprosté právo. Jenže já snad ne? Jsem v invalidním důchodu, a tak se mi každá koruna hodí. Ale už vím, že z těch společných úspor nic neuvidím. Stejně jako neuvidím své děti a vnoučata.
Lenka P. (59), jižní Čechy
