Nastal čas vzpomínání na naše blízké, kteří odešli. Zapálím svíčku určitě i strejdovi Jendovi. Měla jsem ho vždycky moc ráda.

Na Dušičky se duše zemřelých vracejí domů. Nechte jim za oknem svítit svíčku, aby trefily. Co naopak není dobrý nápad: potulovat se o dušičkové půlnoci venku. Tehdy se v kostelech svítí, to si odbývají bohoslužbu nebožtíci.

Kdyby někdo roztržitý či pomýlený mezi ně omylem zabloudil, bez milosti ho na kusy roztrhají.

To mi běží hlavou, když kráčím k lesnímu hřbitůvku, kde odpočívají moji drazí zesnulí. Brzy se stmívá, panuje strašidelné šero, uzoučkou asfaltku lemují prastaré lampy, některé svítí, jiné, rozbité, jen ospale pomrkávají.

Brodím se spadaným listím, brána zavrzá, zní to jako nářek, na hrobech plápolají veselá světélka.

V lese za hřbitovní zdí krákají z větví vysokých stromů havrani, měsíc je modrý, ale to se mi možná zdá. Tma houstne, půlnoc není daleko. Lákalo by mě potají někudy nakouknout do kostela, kdyby tam náhodou opravdu seděli. Na zlomek vteřiny je zahlédnout.

Mám tebe

Třeba strejdu Jendu. To byl frajer. Byla jsem vyděšený jedináček, vymodlené dítě, které se rodičům narodilo poměrně pozdě, a tak by mě bývali nejraději zamykali doma, aby se mi nic nestalo.

Co by ze mě vyrostlo, nebýt strejdy Jendy? Hromádka neštěstí, uzlíček nervů, věčný pacient, odevzdaně přešlapující v čekárnách. Strejda vlastní děti neměl, vysvětlil mi proč, když mi bylo čtrnáct. „Přece se neuvážu k jediný ženský, Danuško,“ objasnil.

A já, uvyklá pohádkám a příběhům z čítanky, jsem na něj hleděla vytřeštěnýma očima.

„To bych byl vůl. Mám tebe – a žádnou jinou stálou známost nepotřebuju,“ řehtal se. Už tehdy mě vozil na motorce, i když riskoval pokutu. „Vítr ve vlasech!“ volal, ohlížel se na mě a smál se. Kdyby to zjistila máma, zabije nás oba.

Poloviční chlap

Později se o to málem skutečně pokusila, neboť zjistila, že mi potají zaplatil autoškolu, nejen papíry na auto, ale i na motorku. Jásala jsem! Naučil mě pískat na prsty, lézt po stromech, vyměnit píchlou pneumatiku. Bral mě do hospod na pivo, už když mi bylo šestnáct.

Žasnoucím kamarádům tvrdil, že jsem jeho milenka a že mu vůbec nevadí, že chodím teprve do druháku. „Danuška se nevdá,“ vyčetla mu máma, jeho sestra, v době, kdy mi táhlo na čtyřicátý rok. „Udělal jsi z ní polovičního chlapa a ona se nevdá.“

Zavrčel na ni: „Tak to se pleteš, Mařka. Abys věděla, Danuška se vdá a bude moc šťastná.“ Zanedlouho umřel. Teď zrovna mu čistím hrob od listí a šeptám s hlubokým obdivem: „Měl jsi pravdu, strejdo. Jak jsi to mohl tak uhodnout? Ty jsi byl prostě vždycky borec.“

Dana (58), Litoměřicko