Domů     Na onu strašlivou noc jakživa nezapomenu
Na onu strašlivou noc jakživa nezapomenu
8 minut čtení

Když jsme si pořídili vlčáka Orkána, moje štěstí neznalo mezí. Zbožňovala jsem ho, byl to můj největší miláček. Dodnes na něj vzpomínám.

Je důležité mít slušné sousedy. Koho takové štěstí nepotká, dobře ví, o čem mluvím. Nás nepotkalo. Letitý spor začal někdy v době, kdy si soused stěžoval, že mu jehličí z našeho modřínu věčně znečišťuje pozemek. Táta odpovídal, že ten modřín sázel děda a že je pro naši rodinu důležitý.

To nás pak soused i jeho žena přestali zdravit. Táta mi po straně šeptal, že jsou to troglodyti. V té době jsem byla malá a netušila, že troglodyt je jeskynní, zaostalý člověk. Následně se přiřadily spory o jablka a třešně na stromech u plotu.

Soused nelibě nesl, že se krmíme ovocem z jeho sadu, ač k nám ty větve výrazně přesahovaly.

Vše vyvrcholilo kohoutem. Vsadila bych se, že si ho pořídil schválně.

Mladá generace o chování kohoutů možná skoro nic neví, ale faktem je, že samec kura domácího dělal kravál v brzkých ranních hodinách, což okolí, zejména o víkendech, kdy bývá lákavá možnost si přispat, těžce neslo.

Vzbudil by mrtvého

Kohout žil na dvorku blízko naší chalupy, tím pádem i okna do ložnice mých rodičů, rovněž můj pokojíček měl okno tím směrem.

Pestrými barvami hýřící pták se budil okolo třetí hodiny ráno, načež se neprodleně pustil do intenzivního kokrhání, tak hlasitého, že kdyby byl blízko hřbitov, probuzení nebožtíci by se záhy procházeli po návsi.

Spát bylo v tom nepopsatelném hluku vyloučeno. Táta po něm házel všechno, co mu zrovna přišlo pod ruku, kameny, brambory, taky budík, vázičky se sušenými květinami nebo knihu, jež zrovna ležela na nočním stolku.

Na souseda tehdy výjimečně promluvil, požádal ho, aby ptáka dal pryč, neboť dělá mimořádný hluk. Soused opáčil, že tak učiní, až dá táta pryč modřín.

Otec si následně opatřil vzduchovku a na kokrháče jedné deštivé noci několikrát vystřelil, aniž mu však pocuchal jediné pírko.

Soused zavolal policii a uvedl, že se cítí ohrožen a má důvodné podezření, že dalším cílem eventuální střelby bude on sám. Otec, vzteky bez sebe, z okna řval: „O tom nepochybuj, troglodyte!“ Nehleděl na fakt, že ho slyší dvojice policistů.

Vykoledoval si pokutu a muži zákona jej požádali, aby se do budoucna zdržel podobných výtržností.

Pod bodem mrazu

Sousedské vztahy tudíž nebyly na bodě mrazu, ale někde hluboko pod ním. Zuřivě jsme se nenáviděli. „Ty lidi, lépe řečeno troglodyti,“ rozhodl otec, horká hlava, „pro nás neexistují.“ Takhle jednoduché to ale nebylo.

Už jenom šílené zvuky, které k ránu vyluzoval kokrháč, nedávaly na sousedy zapomenout. To za nás později vyřešil chlapík odnaproti – brokovnicí.

Uhrál to na nervový záchvat, pramenící z dlouhodobého nevyspání. Klid, který se v naší části vesnice díky jeho zásahu rozhostil, byl jen zdánlivý. Pod povrchem to vřelo jak v nitru sopky.

Nebavil se nikdo s nikým, pochopitelně jsem dostala přísný zákaz třeba se jen podívat na jakoukoli osobu odvedle, včetně Davida, mého vrstevníka.

Bylo to směšné, vždyť to klidně mohl být prima kluk. „Jak by to mohl být prima kluk, když je z takové rodiny?“ hřímal táta. A tak jsme se s Davidem ani nezdravili. Když jsme se míjeli, koukali jsme kaž­dý jinam. Bylo to dost trapné.

Krvácel

Válka pokračovala a stávala se čím dál absurdnější. Soused si pořídil štěně boxera, otec v tu ránu přinesl domů vlčáka z útulku. Jelikož oba vštěpovali psiskům nenávist k sousednímu domu, chlupáči se nemohli ani vidět.

Sice byli naštěstí odděleni drátěným pletivem, ale i tak na sebe zuřivě vrčeli a cenili zuby.

Dvakrát se poprali, to když se boxer Rambo podhrabal k našemu Orkánovi. Do třetice to skončilo tragicky. To byl všední den, někdy kolem druhé hodiny, všichni byli v práci, jen já a David jsme zrovna přišli ze školy.

Tehdy jsem chodila do třeťáku, David byl o rok starší. Podle strašlivých, až hororových zvuků jsme ihned zjistili, že se na naší zahradě rvou psi.

Přiletěla jsem k drátěnce a málem omdlela. Orkán krvácel! Rvačku jsme s Davidem sice rázně ukončili, ale pro mého milovaného vlčáka bylo už pozdě. Byl ošklivě pokousaný na hrdle a na hlavě. Vykrvácel.

Nikdy, ani za milion let, nezapomenu na pohled jeho nádherných hnědých očí. Loučil se se mnou.

Hladila jsem ho a pro slzy neviděla. „Co jste to udělali? Zavraždili jste nám psa!“ křičela jsem na Davida, který stál za mnou, nejspíš přelezl plot, v obličeji měl zelenou barvu a držel vzpouzejícího se boxera za obojek. Vlčák dodýchal.

Byl to nejhorší den mého života. Vzala jsem pejska do náruče, i když byl nesmírně těžký, a potácela se ani nevím kam.

Na dvorku jsem s ním upadla. Všimla jsem si, že jsem celá od krve. „Co jste to udělali?“ brečela jsem. David byl čím dál bledší, koktal, jestli nechci něco přinést, třeba sklenici vody nebo prášek na uklidnění. „Víš, co opravdu chci? Vraťte mi mého psa!“ křičela jsem na celou ulici.

Nejhorší noc

Orkána jsme pohřbili na zahradě. Byla to příšerná noc. Svítil měsíc, temně oranžový, drobně poprchávalo, táta kopal hrob a pil slivovici přímo z lahve. Z vedlejší zahrady se ozývalo nervy drásající boxerovo vytí. Skoro to vypadalo, jako by i rváč Rambo litoval, že už nikdy Orkána neuvidí.

Jemu nic vážného nebylo, utrpěl jen povrchová zranění, která mu, jak jsem si všimla, David vymyl a vydezinfikoval. Pro mě nastaly truchlivé časy.

Vlčáka jsem měla pořád v hlavě, přicházel za mnou ve snech, myslela jsem na něj třeba i cestou do školy a tekly mi při tom slzy.

Každý večer jsem sedávala u jeho hrobu, takové hromádky kamení s křížem sbitým ze dvou prkýnek, a vyprávěla mu, co se přihodilo a že na něj vzpomínám. Byl podzim, a tak jsem mu tam nosívala kytice ze šípků, jeřabin a barevného listí.

Ze sousední zahrady mě sledoval Rambo. „Ne že by ses mi dvakrát líbil,“ vysmívala jsem se mu. „Vypadáš, jako kdyby ses ohromnou rychlostí rozběhl proti zdi a narazil do ní tlamou.“ Znovu jsem měla pocit, jako by litoval, že tu Orkán už není.

Vstala jsem od vlčákova hrobu a přistoupila k drátěnce. Vztekloun krátce zakňučel. Nastavil hlavu, jako by čekal na pohlazení. „Houby s octem!“ zasyčela jsem. „Tebe hladit nebudu, nemám tě ráda.“

Vzpomínka stále živá

Vtom ze tmy vystoupila postava. David. Nesměle promluvil Řekl: „Někdy se mi zdá, že Rambovi váš starý Orkán chybí.“ Četl mi myšlenky, to mě překvapilo. „V noci často kňučí, to dřív nedělal, a občas odmítá žrát.“

Po chvilce ticha pokračoval se sklopenýma očima: „Moc mě mrzí, že Orkán umřel. Ani nevíš jak.“ Vlastně mi byl moc sympatický. No nebudu to protahovat, začali jsme spolu chodit. Trnula jsem, co se stane, až se to dozví táta. Přerazí mě vejpůl!

Zpočátku jsme se skrývali, což není ve vesnici skládající se z několika desítek chalup, kapličky, autobusové zastávky, nádražíčka, kde většina vlaků beztak nestavila, a rybníka lemovaného zasněnými stoletými vrbami nic jednoduchého.

A tak si naší náklonnosti brzy všimly naše matky, dojaté faktem, že pod horou vší té ostudné nenávisti vykvetla láska. Fandily nám a vytrvale hučely do svých mužů, aby už nesmyslných sporů zanechali, což se také pozvolna stalo. Co mě vlastně udivilo nejvíc, byla skutečnost, že jsem se skamarádila s Rambem.

Čím dál víc jsem byla přesvědčena, že se mu po mém milovaném vlčákovi stýská, a jednou jsem ho dokonce přivedla k jeho hrobu. Seděli jsme tam svorně bok po boku a mluvili, Rambo beze slov, o tom, jaký byl Orkán fantastický, chytrý a kamarádský pes.

Proto když jsem jednoho dne vyplula ve sněhobílých šatech po Davidově boku z kostela, čekal tam na mě Rambo s bílou krajkovou stuhou okolo krku. Vím, žes mi odpustila, říkaly jeho krásné hnědé oči, a já jsem přikývla.

Miluše (59), Kroměříž

Související články
3 minuty čtení
Zamilovala jsem se do Dušana, byl to hodný kluk, nosil mi květiny. Moji rodiče byli proti této známosti a přemlouvali mě, ať ji ukončím. Rodiče mi vybrali ženicha. Zní to jak z předminulého století, ale je to pravda. Říkali, že to se mnou myslí dobře, jenomže všichni víme, kam vede cesta, co je dlážděna dobrými úmysly. Dnes, řekne-li mi někdo, že to se mnou myslí dobře, otřesu se hrůzou. Z dobr
3 minuty čtení
Byly jsme jen dvě. Já a moje dcera Klára. Bez jejího otce, bez velké rodiny, bez zázemí. Ale měly jsme sebe. A teď už ji nemám. Nám to stačilo. Byla moje radost, moje světlo, moje všechno. Když jsem večer zavírala oči, děkovala jsem, že ji mám. A ráno jsem vstávala s myšlenkou na ni. Smála se s hlavou zakloněnou, vždycky trochu víc než ostatní. Jako by říkala, že se nebojí života. Smála se.
4 minuty čtení
Musím se svěřit se zradou, která ještě dnes pálí jako čert. Ta zrada přišla od někoho, kdo mi byl nejbližší. Moje vlastní sestra mi přebrala manžela. Tomáše jsem poznala na vysoké škole. Byl to kluk s neposednými kudrnatými vlasy a smíchem, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Zamilovali jsme se do sebe rychle a bezhlavě. Po dvou letech jsme se vzali a založili rodinu. Měli jsme dvě
3 minuty čtení
V lásce jsem bohužel neměla štěstí. Provdala jsem se za agresivního alkoholika, život s ním byl nesmírně těžký a také smutný. S manželem jsme se po dvaadvaceti společných letech nenáviděli na život a na smrt. Po rozvodu jsem přemítala, zdali mám nějakou hezkou vzpomínku, alespoň třeba jedinou, ale mozek mi ji odmítal vydat. Vybavovaly se mi jen samé zlé věci, jako by se žádné dobré neuskutečnil
3 minuty čtení
Byla jsem ještě malá holka. Já a mé spolužačky jsme obdivovaly jinou dívku. O sedm let starší a velmi krásnou. Tak jsme se jí chtěly ve všem vyrovnat. Bylo jí patnáct a jmenovala se Eliška. Krásná, jiná než všechny ostatní. Měla dlouhé blond vlasy, které se leskly na slunci jako medový samet. Její oči byly velké a modré, skoro jako by se v nich zrcadlil celý svět. Nesmírně krásná dívka, kterou
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
nasehvezdy.cz
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
Na dovolenou u moře, na luxusní kabelky, šaty, nebo dokonce na nové auto musí Monika Absolonová (48) zatím zapomenout. Všechny její úspory se totiž rozkutálely. Nejen proto, že má zpěvačka po rozcho
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
iluxus.cz
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
Lexus představuje v evropské premiéře zcela nový model ES, nová technologie s vysokou úrovní pohodlí a bezpečností. Osmá generace tohoto globálního sedanu prémiové třídy přijde na trh počátkem příštíh
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
epochalnisvet.cz
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
Do „třináctých“ komnat Rudolfa II. nahlédne jen málokdo. Augšpurský obchodník Hans Kraft je jedním z vyvolených. „Teď se můžete chlubit tím, že jste viděl, co mnoho jiných ne,“ usměje se na něj císař, když ho provází mezi policemi své kunstkomory.   Pravda, obdobných sbírek existuje v Evropě celá řada, pražská kunstkomora císaře Rudolfa II. (1552–1612) se
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
21stoleti.cz
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
Vědecký tým z Ostravské univerzity, Biologického centra Akademie věd ČR a dalších evropských a amerických institucí odhalil zásadní změnu v energetickém metabolismu parazita Vickermania ingenoplastis,
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
epochaplus.cz
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
Černé skříňky, ač oranžové, jsou klíčovými svědky leteckých neštěstí. Od pádu ruského Tu-154 v Černém moři až po jejich neuvěřitelnou odolnost v extrémních podmínkách – tato zařízení ukrývají odpovědi na otázky, co se pokazilo. Přečtěte si, jak fungují a proč jsou téměř nezničitelné. Slyšíme o nich ve zprávách v souvislosti s leteckými tragédiemi. Ale víte,
Udržitelnost pod značkou luxusu
rezidenceonline.cz
Udržitelnost pod značkou luxusu
Ještě stále panuje představa, že dům postavený na ekologických principech musí být výhradně minimalistický, až asketicky zařízený. Pokud se ovšem realizace ujmou zkušený architekt s nadanou designérkou, realita vypadá zcela jinak. Hlavním cílem tohoto projektu bylo minimalizovat dopad budovy a jejího provozu na životní prostředí. A protože dům si navrhovali sami majitelé, uznávaný indický architekt
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
skutecnepribehy.cz
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
Když jsem ztratila manžela, moc jsem se trápila. Netušila jsem, že existuje místo, které vdovám vrací radost a chuť do života. Pomohlo i mně. Můj Jindřich byl naprosto skvělý manžel. Znali jsme se z vysoké školy. Byla to láska na první pohled, zamilovala jsem se hned, jak jsme se potkali na první přednášce. Po škole jsme
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
historyplus.cz
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
Křivolakými uličkami Štrasburku se rozléhají divoké výkřiky. Stovky obyvatel města se do hudby extaticky zmítají, svíjejí a všelijak kroutí. Ve tvářích mají zcela mrtvolný výraz a viditelně jsou na konci svých sil. V poskakování ale neustávají, dokud vyčerpáním zcela nepadnou. Co bylo příčinou podivného „tanečního moru“, který v létě 1518 město zachvátil? Štrasburk platí
Směs z lesních hub nakyselo
tisicereceptu.cz
Směs z lesních hub nakyselo
Na nakládání se hodí hříbky, babky, lišky i poddubáky. Suroviny na 4 sklenice 1 kg očištěných hub 2 lžíce octa sůl Na nálev 500 ml octa 1,5 l vody 10 kuliček pepře 10 kuliček nového k
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
nejsemsama.cz
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
Život je jako jízda na kole, a kdo chce udržet rovnováhu, musí se hýbat. Kila ani roky nejsou překážkou, jen výzvou. Co je nejvhodnější, když sedavý způsob života začíná ovlivňovat zdraví? Je to chůze – nejlepší pohyb venku, při kterém přirozeně posilujete celé tělo. Stačí alespoň třicet minut chůze obden a ve svižnějším tempu. Pokud máte
PETEXPERT DEN 2025
epochanacestach.cz
PETEXPERT DEN 2025
V sobotu 31. května 2025 se v pražském Pesoparku v Uhříněvsi uskuteční první ročník akce pro širokou veřejnost – PetExpert den. Tento celodenní zážitkový program je určen pro všechny milovníky psů, jejich psy i rodiny s dětmi. Akce je zdarma a nabídne praktické ukázky práce se psy, přednášky, odborné konzultace, soutěže, stánky se sortimentem pro
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
enigmaplus.cz
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
Je to děsivý pohled. Krajina, kam až oko dohlédne, je poseta těly mrtvých ptáků a z nebe s tupým žuchnutím padají na zem další a další. Jako by snad početné hejno za letu zemřelo ve stejný okamžik. Mn