Nehoda, kterou jsem přežila, byla strašná, ale pak přišly ještě horší věci. Začala se mi zjevovat žena, která při autonehodě zemřela.

Jakmile jsem dosáhla plnoletosti, tak jsem si udělala řidičák. Řízení auta mě vždycky uklidňovalo i bavilo. Už když mi bylo patnáct let, přemluvila jsem svého dědečka, aby mě pustil za volant své staré škodovky. Když viděl to moje nadšení, tak souhlasil. Díky jeho radám a trpělivosti jsem se naučila základům řízení.

Na silnici jsem se chovala ohleduplně

Také můj muž Ivan měl pro řízení a auta obecně slabost. Díky tomu, že jsme oba dva s manželem vydělávali slušné peníze, mohli jsme si dovolit mít každý svůj vůz. Já jsem ho potřebovala i kvůli své práci.

Pracovala jsem na živnostenský list jako obchodní zástupkyně. Často jsem jezdila do různých koutů naší republiky. Měla jsem naježděno mnoho tisíc kilometrů a vždy jsem patřila k odpovědným řidičkám. Nikdy jsem se nedopouštěla dopravních přestupků.

Nejezdila jsem agresivně, nepřekračovala jsem povolenou rychlost. Ani při maximálním dodržování všech pravidel silničního provozu ale člověk nikdy nemá jistotu, že se něco nestane – vinou chování druhých řidičů.

Střetu nebylo možné zabránit

Před necelými šesti roky jsem se tak stala účastnicí nezaviněné havárie. Muž, který řídil auto v protisměru, se chtěl „pomstít“ řidičce, o níž si myslel, že ho schválně zdržuje. Proto ji, jak se říká, vybrzdil.

Aby do něho nenarazila, vjela v panice ta žena do protisměru – přímo do cesty mému vozu. Naše auta se střetla ve vysoké rychlosti. Zatímco mně zachránil život airbag a odnesla jsem bouračku jen pár odřeninami a naraženými žebry, druhá řidička přišla o život.

Na místě zemřela

Po nárazu jsem měla ještě tolik duchapřítomnosti, že jsem vylezla z rozbitého vozu a běžela se přesvědčit, jak na tom je posádka toho havarovaného auta. Byla tam jen starší žena.

Ještě žila a chvíli se na mě dívala – to už jsem volala záchranku, stejně jako několik kolemjedoucích řidičů. Poraněná žena byla zaklíněná v troskách auta a upírala na mě prosebný pohled. Když přijela sanitka, mohl už ale doktor pouze konstatovat smrt.

Vzpomínky na nehodu se mi stále vracely

Ta tragédie mnou velmi hluboce otřásla. Viníka nehody policie dopadla, na základě svědectví mého i dalších řidičů. Dostal nepodmíněný trest. To mi ale nedokázalo vymazat z hlavy vzpomínky na poslední chvíle života oné nešťastné ženy.

Zastavila jsem stopaři

Nějaký čas jsem se pak vyhýbala řízení auta, ale pracovní povinnosti mě donutily za volant znovu usednout. Musela jsem několikrát projíždět i místem, kde se stala ta osudná nehoda. Vždycky mi přitom bylo velmi nepříjemně a přejížděl mi mráz po těle. Jednou jsem se tím místem vracela za deštivého podzimního večera.

Na poslední chvíli jsem si všimla, že u kraje silnice stojí nějaká postava. Myslela jsem, že je to stopař, a protože opravdu hustě pršelo, chtěla jsem udělat dobrý skutek. Zastavila jsem u krajnice a dotyčná postava se vydala směrem k autu.

Byl to její přízrak?!

Najednou jsem s hrůzou spatřila, že má tvář oné ženy, která zemřela při té nehodě! Nejprve jsem úplně ztuhla hrůzou, pak jsem zpanikařila a rychle odjela pryč. Celou cestu domů jsem si říkala, zda to byl její přízrak, nebo někdo, kdo se jí tak moc podobal.

Začala mě pronásledovat

Vyprávěla jsem to doma manželovi a ten mi řekl, že jsem měla pravděpodobně jen vidiny, protože se nějak projevilo trauma, které v sobě nosím. Přízrak zemřelé ženy se mi však začal zjevovat stále častěji.

Nebylo to jenom ve chvílích, kdy jsem řídila auto. Jednou na mě čekala před domem, ale než jsem k ní stačila dojít blíž, rozplynula se. Jindy jsem ji zase viděla na protějším chodníku na ulici.

Psycholog nepomohl

Nakonec jsem souhlasila s manželem, že musím vyhledat pomoc psychologa. Chodila jsem k jednomu dobrému doktorovi, ale ten dospěl kupodivu k závěru, že jsem v pořádku. Zjevení ale neustávala.

Už mě to neděsilo tolik, jako tenkrát poprvé ve tmě a dešti na silnici. Přízrak ve mně budil spíš smutek.

Poradil mi až léčitel

Když nepomohl psycholog, zařídila mi kamarádka přes jednu svoji známou návštěvu u léčitele. Od toho jsem se dozvěděla, že se na mě duch nešťastné ženy upnul proto, že jsem byla posledním člověkem, kterého v životě viděla.

Doporučil mi, abych začala pravidelně chodit do kostela a modlila se za spásu její duše a za odpoutání se od tohoto světa. Uposlechla jsem ho. Koneckonců jsem neměla co ztratit.

Cítím, že tam stále je

Opravdu to pomáhalo, přízrak se objevoval stále méně často a nakonec jsem ho přestala vídat úplně. Kdykoliv ale projíždím místem, kde se ta smrtelná nehoda tenkrát stala, cítím, jako by tam byl duch zabité ženy stále přítomen.

Sice ho nevidím, ale pokud by se znovu objevil, asi bych tím nebyla už překvapená.

Jarmila M. (56), Praha