Domů     Přijel třikrát a už od nás neodjel
Přijel třikrát a už od nás neodjel
5 minut čtení

Když jsem se po pětadvaceti letech rozvedla, neměla jsem na vztahy ani pomyšlení. Vyrazila jsem na chatu do lesů, daleko od lidí, jak jsem doufala…

Bylo mi pětačtyřicet let a měla jsem za sebou hořký rozvod. Dva roky jsme se s exmanželem soudili a přeli o děti. Nejdřív chtěl do trvalé péče jedno s tím, že druhé bude u mě a třetímu nastolíme střídavou péči. Nejhorší bylo, že mu vůbec nešlo o děti.

Nejstarší už byla téměř plnoletá, druhému bylo šestnáct a nejmladšímu patnáct. Poslední, co je zajímalo, byli rodiče. Mému exmanželovi šlo o to, aby mi znepříjemnil život, za to, že jsem ho přestala milovat a aby nemusel platit, pokud možno, žádné alimenty. Hrůza mě jímá, jen to píšu.

Potřebovala jsem se sebrat

Trvalo dlouho, než jsme mu se sociálními pracovnicemi vysvětlily, že je to pro trojici našich ratolestí nejvíc traumatizující řešení.

Takže když padl poslední a konečný verdikt a já držela v ruce rozsudek o konci manželství a zároveň potvrzení o tom, že si děti dělit nebudeme, potřebovala jsem někde nabrat sílu.

A slibovala jsem přitom sama sobě, že žádného mužského nechci minimálně rok vidět. Chtěla jsem myslet jen sama na sebe a na to, jaký si s dětmi, dokud o to budou stát, zařídíme život.

Utekli jsme na samotu

Tehdy akorát začínaly letní prázdniny. Zabalila jsem tedy nás čtyři, nakoupila proviant na tři týdny a plánovala si, jak se z naší chaty uprostřed šumavských lesů celé dny ani nehneme. První týden se vyvíjel slibně.

Sbírali jsme borůvky, plnili košíky houbami, jezdili do nejbližšího města na zmrzlinu nebo do letního kina.

A právě jedno promítání v přírodě mi změnilo život. Uvelebili jsme se s dětmi na dece a nejstarší dcera chtěla ještě zajít pro limonády. Dala jsem jí peníze a ona se vypravila do asi sto metrů vzdáleného stánku.

Měla alergickou reakci

Po třech minutách jsem slyšela křik a viděla zmateně pobíhající lidi. Samozřejmě mě hned sevřel strach o Marii a rozběhla jsem se tím směrem. Byl to děsivý pohled, dceři otékal obličej a jen těžko lapala po dechu. „Pobodaly mě vosy,“ sotva ze sebe vysoukala.

Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Záchranku už stánkaři zavolali, ale bylo nutné jednat. Já v absolutním strachu o dceru jsem ji jen nesmyslně objímala, brečela jsem a nebyla schopna si srovnat myšlenky.

V tu chvíli se tam zjevil ON. Představil se jako lékař urgentní medicíny a rozbalil svůj záchranářský kufřík. Dceři hned píchl injekci, která měla zmírnit alergickou reakci. Dělal všechno přesně a rozhodně, a ještě stihl uklidňovat mě.

Postaral se i o nás

Dceru odvezli do nemocnice. „Dnes ji nechte spát, nemá smysl, abyste tam jezdili,“ řekl mi Jan, jak se představil. „Zítra vám ji pustí, tak si ji vyzvednete!“ dodal rozhodně a já mu věřila.

Pak nás ještě všechny doprovodil k chatě, snad aby se přesvědčil, že jsem už příčetná a najdu cestičku k domovu. Pro všechny případy mi doplnil naši přenosnou lékárničku. Před odchodem ještě nabídl, že mě s kluky druhý den za Marií do nemocnice odveze.

Zajistil jí protekci

Druhý den v devět stál před chatou se svým terénním vozem a vzal nás do města. V nemocnici sám pracoval, takže znal lidi, kteří moji dceru ošetřovali. Měla tu nejlepší péči. Až když nás všechny šťastně dovezl zpět, troufla jsem si ho trochu vyzpovídat.

Byl to už pět let rozvedený otec jedné dcery, s níž se matka odstěhovala do Londýna.

Vídali se jen párkrát v roce a jeho to moc mrzelo. Přiznal, že mi závidí tolik dětí… Zbývající dva týdny, které jsme chtěli původně prožít na chatě jen ve čtyřech, se dost zvrtly. Jan se za námi zastavil pokaždé, když neměl službu.

Rozmazloval nás

Vždy přijel s čerstvým pečivem a horkou kávou nebo pizzou pro děti. Ty si brzo získal, protože se nebránil žádné skopičině. Klukům chlap chyběl a my s Marií měly alespoň víc času na holčičí povídání. Pro nás všechny to byl vlastně nový zážitek.

Jako rodina jsme už léta nežili a mé děti si v podstatě pamatovaly doma jen hádky a dusno. Rozhodně se klukům můj ex nijak nevěnoval. A Honza jim ukázal spoustu nových věcí, čímž si získal jejich respekt.

Nechtěl se rozloučit

Když jsme se už museli vrátit z dovolené domů, nesměle se na mě podíval: „Víš, nevadilo by ti Martino, kdybych za vámi přijel? Je mi s vámi moc dobře!“ Překvapila mě reakce především mých dětí. „No jasně, kdy tě máme čekat?“ zeptal se rovnou prostřední syn.

Ve zkratce: přijel třikrát a pak už nikdy neodjel. Takový spád nabral náš vztah. Práci si sehnal u nás ve městě, a pronájem bytu dokonce ve vedlejším vchodě. Za tři měsíce už ale žil s námi pohromadě. Letos slavíme deset let od svatby.

Martina M. (58), České Budějovice

Související články
3 minuty čtení
Posvícenská tancovačka byla v našem městečku proslulá. Že tu však najdu báječnou životní lásku, to jsem netušila. V sokolovně byla cítit vůně koláčů a levného parfému. Tancovačka začínala, a já ho spatřila. Stál u barového pultu, v košili s vyhrnutými rukávy. Většího fešáka jsem nikdy neviděla. Hrála veselá dechovka a on se smál vtipu své společnice, krásné blondýnky, která se k němu tiskla jak
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
5 minut čtení
Měla jsem toho už tak akorát. Už jsem nemohla poslouchat další řeči o „ideálních“ nápadnících, které mi rodina neustále podstrkovala. Bylo mi tenkrát třicet dva let a byla jsem sama, bez partnera. Nevadilo mi to. Vždycky jsem se dokázala zabavit sama, měla jsem spoustu koníčků a přátel a chlapa jsem k životu ani nepotřebovala. Ovšem nátlak ze strany sestry a matky byl už pro mě neúnosný, a tak
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.