Když jsem se po pětadvaceti letech rozvedla, neměla jsem na vztahy ani pomyšlení. Vyrazila jsem na chatu do lesů, daleko od lidí, jak jsem doufala…

Bylo mi pětačtyřicet let a měla jsem za sebou hořký rozvod. Dva roky jsme se s exmanželem soudili a přeli o děti. Nejdřív chtěl do trvalé péče jedno s tím, že druhé bude u mě a třetímu nastolíme střídavou péči. Nejhorší bylo, že mu vůbec nešlo o děti.

Nejstarší už byla téměř plnoletá, druhému bylo šestnáct a nejmladšímu patnáct. Poslední, co je zajímalo, byli rodiče. Mému exmanželovi šlo o to, aby mi znepříjemnil život, za to, že jsem ho přestala milovat a aby nemusel platit, pokud možno, žádné alimenty. Hrůza mě jímá, jen to píšu.

Potřebovala jsem se sebrat

Trvalo dlouho, než jsme mu se sociálními pracovnicemi vysvětlily, že je to pro trojici našich ratolestí nejvíc traumatizující řešení.

Takže když padl poslední a konečný verdikt a já držela v ruce rozsudek o konci manželství a zároveň potvrzení o tom, že si děti dělit nebudeme, potřebovala jsem někde nabrat sílu.

A slibovala jsem přitom sama sobě, že žádného mužského nechci minimálně rok vidět. Chtěla jsem myslet jen sama na sebe a na to, jaký si s dětmi, dokud o to budou stát, zařídíme život.

Utekli jsme na samotu

Tehdy akorát začínaly letní prázdniny. Zabalila jsem tedy nás čtyři, nakoupila proviant na tři týdny a plánovala si, jak se z naší chaty uprostřed šumavských lesů celé dny ani nehneme. První týden se vyvíjel slibně.

Sbírali jsme borůvky, plnili košíky houbami, jezdili do nejbližšího města na zmrzlinu nebo do letního kina.

A právě jedno promítání v přírodě mi změnilo život. Uvelebili jsme se s dětmi na dece a nejstarší dcera chtěla ještě zajít pro limonády. Dala jsem jí peníze a ona se vypravila do asi sto metrů vzdáleného stánku.

Měla alergickou reakci

Po třech minutách jsem slyšela křik a viděla zmateně pobíhající lidi. Samozřejmě mě hned sevřel strach o Marii a rozběhla jsem se tím směrem. Byl to děsivý pohled, dceři otékal obličej a jen těžko lapala po dechu. „Pobodaly mě vosy,“ sotva ze sebe vysoukala.

Vůbec jsem nevěděla, co dělat. Záchranku už stánkaři zavolali, ale bylo nutné jednat. Já v absolutním strachu o dceru jsem ji jen nesmyslně objímala, brečela jsem a nebyla schopna si srovnat myšlenky.

V tu chvíli se tam zjevil ON. Představil se jako lékař urgentní medicíny a rozbalil svůj záchranářský kufřík. Dceři hned píchl injekci, která měla zmírnit alergickou reakci. Dělal všechno přesně a rozhodně, a ještě stihl uklidňovat mě.

Postaral se i o nás

Dceru odvezli do nemocnice. „Dnes ji nechte spát, nemá smysl, abyste tam jezdili,“ řekl mi Jan, jak se představil. „Zítra vám ji pustí, tak si ji vyzvednete!“ dodal rozhodně a já mu věřila.

Pak nás ještě všechny doprovodil k chatě, snad aby se přesvědčil, že jsem už příčetná a najdu cestičku k domovu. Pro všechny případy mi doplnil naši přenosnou lékárničku. Před odchodem ještě nabídl, že mě s kluky druhý den za Marií do nemocnice odveze.

Zajistil jí protekci

Druhý den v devět stál před chatou se svým terénním vozem a vzal nás do města. V nemocnici sám pracoval, takže znal lidi, kteří moji dceru ošetřovali. Měla tu nejlepší péči. Až když nás všechny šťastně dovezl zpět, troufla jsem si ho trochu vyzpovídat.

Byl to už pět let rozvedený otec jedné dcery, s níž se matka odstěhovala do Londýna.

Vídali se jen párkrát v roce a jeho to moc mrzelo. Přiznal, že mi závidí tolik dětí… Zbývající dva týdny, které jsme chtěli původně prožít na chatě jen ve čtyřech, se dost zvrtly. Jan se za námi zastavil pokaždé, když neměl službu.

Rozmazloval nás

Vždy přijel s čerstvým pečivem a horkou kávou nebo pizzou pro děti. Ty si brzo získal, protože se nebránil žádné skopičině. Klukům chlap chyběl a my s Marií měly alespoň víc času na holčičí povídání. Pro nás všechny to byl vlastně nový zážitek.

Jako rodina jsme už léta nežili a mé děti si v podstatě pamatovaly doma jen hádky a dusno. Rozhodně se klukům můj ex nijak nevěnoval. A Honza jim ukázal spoustu nových věcí, čímž si získal jejich respekt.

Nechtěl se rozloučit

Když jsme se už museli vrátit z dovolené domů, nesměle se na mě podíval: „Víš, nevadilo by ti Martino, kdybych za vámi přijel? Je mi s vámi moc dobře!“ Překvapila mě reakce především mých dětí. „No jasně, kdy tě máme čekat?“ zeptal se rovnou prostřední syn.

Ve zkratce: přijel třikrát a pak už nikdy neodjel. Takový spád nabral náš vztah. Práci si sehnal u nás ve městě, a pronájem bytu dokonce ve vedlejším vchodě. Za tři měsíce už ale žil s námi pohromadě. Letos slavíme deset let od svatby.

Martina M. (58), České Budějovice