Zuzana mě nesnášela už v dětství. I když tehdy jsem si to nemyslela. Dnes se jí ale doopravdy bojím.

Z kastlíku na chodbě jsem vyndala dopis, který mi dnes přišel. Na obálce stálo mé jméno a já hned poznala to písmo. Nešlo zapomenout, bylo to písmo Zuzany, mé sestry. Nechtěla jsem to číst, celá jsem se roztřásla, ale zvědavost mi nedala. Už delší dobu byl klid.

Co má zase za lubem, napadlo mě a roztrhla jsem netrpělivě obálku. Byl tam jen malý kousek papíru a na něm stálo „Počkám si, až zase budeš šťastná, a pak přijdu“. Nic víc, nic míň. Celá jsem se rozklepala. Tak ono to ještě neskončilo a asi nikdy neskončí, dokud budu naživu.

Už tehdy mi ubližovala

Když jsem se narodila, bylo sestře sedm a nastoupila právě do druhé třídy. Maminka mi později vyprávěla, jak byla tehdy nadšená, že se jí narodila sestřička, a všem se se mnou chlubila. Vše se ale začalo brzy měnit.

I když já si to vlastně tehdy vůbec neuvědomovala. Moje starší sestra pro mě byla vzor, ochránce, respektovala jsem ji. Byla jsem hrozně naivní a říkala si, že jsme prima kamarádky.

Dělala mi samé naschvály

Ve skutečnosti už tehdy na mě začala být zlá. Brala mi hračky a schovávala mi je, jejích věcí jsem se nesměla ani dotknout. Často mě nechtěla vůbec pustit do našeho společného dětského pokoje, kde se zavírala.

A já pak dlouhé minuty stála za dveřmi, než to vyřešila máma. Ale ona vlastně nic neřešila. Naše máma v tom viděla jen neškodné sesterské škádlení a nevěnovala tomu žádnou zvláštní pozornost.

Za zavřenými dveřmi

Nejhorší chvíle jsem ale prožívala, když mě měla sestra hlídat a byly jsme spolu samy doma. Byly to pro mě, pěti, šestiletou holku chvíle plné hrůzy a zoufalství.

Zuzana mě zavírala do skříní, mučila mě lechtáním, a když jsem se z toho počůrala, nadávala mi, že jsem čuně. Také mi ničila hračky, panenkám ulamovala ruce a nohy.

Jenže tohle zůstalo celý život jen mezi námi. Našim jsem žalovat nemohla, protože jsem se své sestry začala bát. A to, že z ní mám strach, dělalo Zuzaně moc dobře. Bavila se mým zoufalstvím. A tak už to zůstalo napořád.

Konečně jsem si trochu vydechla

Mlčela jsem, trpěla a snažila se neprovokovat. Když mi bylo třináct, sestra se odstěhovala ke svému příteli a já doufala, že budu mít konečně pokoj. Chvíli to tak fungovalo. Pak jsem také odešla z domu na studia.

Konečně jsem začala normálně žít, bez šikany a strachu. Bylo to pro mě ale těžké. Rány z dětství zůstávaly a já byla nedůvěřivá a stále vylekaná.

Byl to oddechový čas

Naštěstí se sestrou jsme se v té době moc nevídaly. Jedině na rodinných sešlostech. A tam jsem se snažila jí vyhýbat a ignorovat její rýpavé poznámky na mou adresu. Matka mi to vyčítala a nechápala, že se k sestře chovám tak ošklivě.

Jsme přece sestry a Zuzanka by si se mnou ráda popovídala. Takový paradox, který jsem jí nemohla vyvrátit.

Měla jsem prima rodinu

Na vysoké škole jsem se seznámila s Petrem a po promoci jsme se vzali. Brzy se nám narodila Anička, krásná holčička. Petr byl prima táta i manžel. Taková naše malá, pohodová rodinka. Zdálo se, že budu konečně v životě doopravdy šťastná.

Potřebovala by léčbu

Zapomněla jsem však na to, že mám sestru, která mě šťastnou prostě vidět nechce. Už jsem byla dospělá a pochopila jsem, že ona nesnese, aby někdo jiný byl šťastný a dařilo se mu, když jí to zrovna nevychází.

Už tehdy jsem pochopila, že Zuzana potřebuje odbornou pomoc, že není psychicky úplně v pořádku. Když jsem se ale o tom pokusila mluvit s matkou, byl oheň na střeše. Nemohla jsem tedy nic dělat.

Znovu přišlo velké peklo

Bohužel jsme v té době bydlely ve stejném městě, a tak mě moje drahá sestřička začala v širokém okolí pomlouvat. Když zemřeli naši rodiče, rozjela svou kampaň proti mně naplno.

Vykládala lidem, jak se k ní chovám cize, jak jí ubližuju, jak jsem ji odepsala, ani neteř k ní nesmí.

Jedna pomluva za druhou

Pak přišla s tím, že jsem si od ní půjčila hodně peněz a nevrátila jí je. A teď prý tu půjčku zapírám. Někdo jí věřil, někdo pochyboval. Mezi těmi, co uvěřili, byl bohužel můj šéf, který se mě při první reorganizaci taktně zbavil.

Přišla jsem tak o práci, kterou jsem měla moc ráda, a na chvíli byl od sestry klid.

Když mě ale přijali na nové, ještě lepší místo, začalo vše nanovo. Rozjela další kolo pomluv. Připravila mě tak i o zbytek mých přátel. Byla jsem neustále zoufalá a podrážděná, a to se samozřejmě začalo odrážet i na mém rodinném životě.

Utíkali jsme zbytečně

Nakonec jsme se s manželem dohodli, že se raději přestěhujeme, abychom sestru neměli neustále na očích. Našli jsme si práci, bydlení a zmizeli Zuzaně z očí. Bylo to komplikované, ale nakonec jsme to zvládli.

Dcera už dospěla a odešla z domova. Bohužel všechny ty změny našemu manželství příliš neprospěly. Petr si našel milenku a nakonec jsme se rozvedli. Díky tomu mám pokoj také od sestry. Její chorá mysl je v klidu, protože já jsem nešťastná. A to je to, o co jí jde.

Veronika T. (54), Opava