Babička měla jedno pravidlo – nechodit na hřbitov a do kaple. Roky jsem to dodržovala, až jednoho dne jsem neodolala.
Milovala jsem, když jsem jako malá holka trávila prázdniny u babičky na Moravě. Měla jsem tam svobodu, o které se mi doma mohlo jen zdát. Nebyla jako máma, která mi pořád stála za zády.
Mohla jsem spát klidně na zahradě pod širým nebem nebo se cpát buchtami od rána do večera. S kamarádkou Janou jsme pořád něco vymýšlely.
Dětská zvědavost
Babička Iva měla jen jedno pravidlo. „Nikdy nesmíš sama na hřbitov ani k té přilehlé kapli,“ žádala mě. Nikdy mi neřekla proč. Dlouhé roky jsem to respektovala. S Janou jsme kolem hřbitova našlapovaly po špičkách. Nebudu lhát, lákalo mě tam nakouknout. Vždycky jsem si ale vzpomněla na babiččin vztyčený prst a přísný pohled.
Nepříjemný pocit
Jednou mě babička na hřbitov vzala, a to jen proto, abych viděla, kde leží děda. Sotva jsme na toto posvátné místo vstoupily, neměla jsem z toho dobrý pocit. To hrobové ticho mě tížilo. Navíc kolem kaple obcházel podivný muž.
Když ho babička zahlédla, musely jsme vzít rychle nohy na ramena a odejít. Babička pak byla po zbytek dne nezvykle tichá, snad jako kdyby viděla ducha.
Podlehla jsem
Roky plynuly, ale za babičkou jsem jezdila dál. I s Janou jsme se pořád setkávaly. Když mě jednou večer pobídla, abychom šly na hřbitov, v první chvíli jsem to zamítla. „Babička by se zlobila,“ odvětila jsem. „Už nejsi malá holka.
Nebo se snad bojíš?“ dobírala si mě. Nakonec jsem se jejím nápadem nechala zlákat.
Klika zavrzala
Bylo zhruba půl dvanácté, když jsme se plížily na hřbitov. „Pojď, zkusíme se podívat do té kaple,“ vyzvala mě Jana. Nápad se mi nelíbil, ale byla bych za sraba, kdybych nešla. Jana vzala za kliku mohutných dveří. Nešly otevřít. „Jsou zamčené,“ prohlásila.
Stály jsme k nim zády a pozorovaly hřbitov. Pak jsme uslyšely zvuk vrzající kliky. Obě jsme se vytřeštěně podívaly ke kapli. „Máme pozvánku,“ špitla Jana. Nahlédly jsme dovnitř.
Utekly jsme
Uprostřed malé místnosti stál muž. Byl mi nějak povědomý. „Já už ho někde viděla,“ pronesla jsem do ticha. Byl to kněz. Stál se vztyčenýma rukama a něco mumlal. Nerozuměly jsme mu. Pak se na nás upřeně zadíval.
Do mě se dal takový strach, že jsem vzala nohy na ramena. Jana běžela pár kroků za mnou. Pak už jsme slyšely klapnutí dveří a zase ticho.
Dvacet let po smrti
Nedalo mi to a řekla jsem všechno babičce. „Babi, v té kapli někdo byl,“ lapala jsem po dechu. „Proč jsi tam šla? Vždyť jsem tě prosila, abys to nedělala,“ zlobila se. „Ten kněz je totiž mrtvý,“ dodala. „Mrtvý?“ zděsila jsem se.
Babi zašátrala ve skříni a vytáhla staré noviny. „Byl to on?“ ukázala prstem na fotografii. „Ano,“ potvrdila jsem potichu. Když jsem si přečetla celý článek, šel mi mráz po zádech. Muž, kterého jsem spatřila tu noc v kapli, byl totiž dvacet let mrtvý kněz.
Irena B. (51), Trutnov
