Byl to danajský dar. Teta nám ten přístroj věnovala, když jsme byli mladí a bez peněz. Ta televize byla plná záhadných malých modrých bytostí.

Každý to nejspíš zná, když v mládí začíná. Byli jsme šťastní, že se nám podařilo získat malou garsonku. Zařízení do ní jsme zdědili od příbuzných, a doufali, že až vyděláme nějaké peníze, zařídíme si domácnost po svém. Čekali jsme ale, že to půjde rychleji.

O televizi jsme tehdy ani moc nestáli, spokojili jsme se s rádiem, ze kterého zněly písničky a večer před spaním četba knih. Jenže pak přišel tchán s tím, že jeho sestra, manželova teta, má na půdě funkční starý televizor. A že nám ho ráda věnuje.

Působil na nás

Na půdě ležel už nejméně dvacet let. Byl to hezký už téměř starožitný kousek, a my se divili, že stále ještě funguje. Nu co? Shodli jsme se s manželem. Chvíli nám bude dělat radost, než si pořídíme televizi novou.

Usadili jsme ji uprostřed našeho pokojíku, aby na ni bylo z naší postele dobře vidět. Ta televize nás něčím přitahovala. Ať jsme byli v pokoji kdekoliv nebo dělali cokoliv, stále jsme se na ni museli dívat, její obrazovka nás k sobě táhla jako magnet.

Cítila jsem to já i manžel. Když jsme se první večer ukládali ke spánku a zhasli, měli jsme oba zvláštní pocit, jako by z obrazovky vycházela nějaká sotva viditelná záře. Dívali jsme se na ni i ve tmě, až jsme usnuli.

Modré světlo

Oba jsme tu noc měli podivné sny a ráno byli jako mátohy, cítili jsme se bez energie a bez nálady. Jako by nás něco přes noc dočista vysálo. Potáceli jsme se po naší garsonce tam a zpět jako opilí. Do práce jsme oba přišli do práce pozdě.

Následující noci se ale zvláštní sny opakovaly a po nich vždy nesmírná únava. Začali jsme do sebe ládovat vitaminy, mysleli jsme, že na nás skočila nějaká viróza. Náš stav se ale zhoršoval. Navíc jsme na naší televizi začínali být závislí.

Zapnuli jsme ji vždy hned ráno a fascinovaně na ni zírali. A pak se to stalo.

V noci se najednou v  televizi rozsvítilo namodralé světlo. Chodili jsme kolem přístroje a přemýšleli, co to může být. Televizi jsme vypnuli ze zásuvky, leč to slaboučké světýlko nezmizelo.

Mého muže napadlo, že bychom televizi nafotili a zeptali se nějakých odborníků, čím by to mohlo být. Jestli to není třeba nějaký fyzikální úkaz, který se k tak starým přístrojům váže.

Když ale manžel film vyvolal a snímky udělal, zůstali jsme na ně zírat v ohromení.

Všude kolem té staré televize byli docela zřetelně vidět malé mlžné objekty. Měly obrysy lidských těl. Nejdříve jsme měli podezření, že byl špatný film. Když ale manžel nafotil jiný, a ty bytosti tam byly zase, pojala nás hrůza hrůz.

Museli jsme se jí zbavit

Televizi jsme ten den odnesli do sběrného dvora, kde se jí radostně ujal hlídač, prý se na ni bude dívat. Naši garsonku jsme vystříkali desinfekcí, vykouřili kadidlem a vytřeli vodou s octem.

To nám poradila sousedka, prý proti zlým duchům. Od té doby jsme spali dobře. Jak jsme se ale časem dozvěděli, hlídač sběrného dvora skončil v blázinci. Když si pro něj přijela sanita, vykřikoval něco o mimozemšťanech.

Eliška (53), Brno