Naše holčička byla podle mě daleko krásnější než obdobná děvčátka jejího věku. Vnesla nám do života pocit štěstí, spokojenost a klid.
Bylo to opravdu hrozné období. Jako kdyby se z ráje stalo peklo. Brali jsme se tak zamilovaní, tak plní iluzí, a najednou jsme byli postavení před skutečnost, s níž jsme si ani jeden, ani druhý nevěděli rady.
Vlastně jsme ani neuměli být na sebe naštvaní, celá léta jsme spolu mluvili vlídně, přátelsky, často v legraci. A přišla ledová sprcha. Přišourala se pomalu a nenápadně.
Trvalo dlouho, než jsme si připustili, že se na nás řítí uragán a že z toho nejspíš nevyjdeme se zdravou kůží.
Seděla jsem v ordinaci, v té době ještě s očima přetékajícíma nadějí. Tehdy jsem věřila v dobré konce. Ten starý pán mě nechtěl lekat. Koukal do papírů, pokyvoval šedivou hlavou a povídá: „A jak je to dlouho, co se snažíte o dítě? Tři roky?“
Horlivě jsem kývala a odpovídala zřetelně a nahlas, jako vzorná školačka u tabule: „Ano, pane doktore. Tři roky. Před třemi lety jsme se brali a přáli jsme si mít dítě co nejdřív.“ Pokrčil rameny:
„No tak já bych na vašem místě neztrácel naději a optimismus. Předepsal jsem vám lázně, to by mohlo pomoci. A jeďte s manželem někam na dovolenou, odpočívejte a co je hlavní, věřte tomu, že všechno dobře dopadne.“
Adopce?
Lázně byly prima. Mirek za mnou přijel na víkend, cpali jsme se na kolonádě kulatými sušenkami, krmili veverky a cítili se tak bezstarostní jako v době, kdy jsme se seznámili. Ale rychle to zas pominulo.
Vrátila jsem se do obvyklého kolotoče, uplynul další rok a ještě jeden. Doktoři krčili rameny.
Na klinice v Praze, kam jsem se dostala díky tchyni, která tu měla známého specialistu, kapacitu, mi řekli větu, o níž jsem doufala, že ji nikdy v životě neuslyším: „To víte, zázraky my neumíme. Nelekejte se, ale skoro bychom vám radili adopci.“
Toho slova jsme se oba, Mirek i já, zhrozili. „Tak jestli chceš slyšet můj názor, jsem proti,“ vzdorně zahučel Mirek. „Buď úplně klidný, já taky,“ ujistila jsem ho. Už jen ze slova adopce se mi dělalo špatně. Vydrželo mi to ale sotva půl roku, pak už jsem si vlastně nic jiného nepřála.
Čekal mě očistec. Překonat Mirkův odpor, jančení tchyně i obavy mých rodičů, projít nejrůznějšími testy a obstát před komisemi, které nás dopodrobna zkoumaly a kladly takové otázky, až se mi chtělo zařvat: „A co je vám do toho, proboha?“
Naše šťastná rodinka
Kateřina. Tak se jmenovala. Byly jí dva roky a byla podle mého názoru daleko krásnější než obdobná děvčátka jejího věku. Vnesla nám do života ten klid a mír, který jsme ztratili a mysleli, že ho už nenajdeme.
Čekala jsem ze strany tchyně tuhý odpor a od mých rodičů rozpaky, ale mohli se zbláznit nadšením.
V té době byste v celém vesmíru nenašli šťastnější smečku, než jsme byli my, lidé kolem Kateřiny. Snesli jsme jí modré z nebe. Krize, kterou jsme s Mirkem doteď prožívali a která se šklebila ze všech koutů bytu, sklapla jako kudla a odplížila se jinam.
Zahnala ji Kateřina. Byli jsme jako reklama na šťastnou rodinu. Menší trable začaly se školní docházkou. Našli se spolužáci, kteří se Kateřině posmívali, že není naše. Protože jsme s tím počítali, nezaskočilo nás to.
Psycholožka nám vysvětlila, jak se v takových situacích chovat a co holčičce říci, aby necítila úzkost. Myslela jsem si, že jsme připraveni na všechno. To byl velký nesmysl. Nebyli jsme připraveni na nic.
Nejsi nikdo!
Trpce jsem se usmívala, když jsem slýchala od rodičů nářky na pubertu jejich ratolestí. Že holky kouřily za bukem, s někým se líbaly anebo přišly pozdě z diskotéky – no to bych si bývala moc přála! To je všechno normální, přirozené, běžné. Kdežto co se dělo u nás, bylo už za hranicemi.
Katka kradla. Začalo to, když chodila ještě na základku, tehdy to ještě vypadalo relativně nevinně. Brala nám peníze z peněženek, nevracela drobné, které jí zbyly, když jsem jí poslala na nákup.
Neplatila učitelce klavíru, tvrdila jí, že si peníze zapomněla doma, a nechávala si je.
Přitom dostávala kapesné a měla vše, na co jen pomyslela. Nač tak nutně potřebovala lhát a krást? Ve škole se učila prachbídně, nosila čtyřky, před matikářkou jsem musela skoro klečet, aby ji nenechala propadnout. „Proč se s ní proboha trochu neučíte?“ nechápal můj tatínek, absolvent ČVUT.
„Snažíme se,“ vysvětlila jsem. „Vydrží to minutu, pak roztrhá papír a uteče.“ Z roztomilého kuřátka se stal nelítostný krahujec. „Ty mi nemáš co poroučet!“ křičela na mě. „Nejsi moje máma, nejsi nikdo!“ Z učebního oboru kosmetička utekla po dvou letech. Přitom jsme, celá naše rodina, usoudili, že zrovna tohle by ji mohlo bavit.
Půjčovala si ode mě rtěnky a stíny, už když jí bylo šest, dlouze na sebe pak hleděla do zrcadla a vše vylepšila ještě nějakými mými výstředními šaty a střevíčky na podpatku. Fotky mám kdesi schované. Jenže Katka se nechtěla vyučit, něčím být.
Bavilo ji jen tak se poflakovat, nesmyslně zabíjet čas. Našla si dost problematické kamarády a vytvořili partičku, která byla postrachem sídliště. Lidé věděli, že jedna z jejích členek je má dcera, a dívali se na mě vyčítavě.
„Jak jste ji to vychovali?“ vmetla mi do tváře domovnice. Na to ani nebylo co odpovědět.
Modrovlasá figurína
Katce bylo sedmnáct, měla modré vlasy, potetované paže a smála se tak nahlas, že to nahánělo sídlištním obyvatelům hrůzu. Vodila se za ruku s hochem, který rovněž vypadal jako figurína ze strašidelného zámku.
Přespávala střídavě doma a střídavě ve squatu na kraji města. Ani nedokážu popsat, jak moc to bolelo.
Stejně jako Mirkův odchod. Někdy v té době se sbalil a šel. Stalo se to nečekaně, bez varování, a skoro mě to položilo. „Podívej se, to je naše společné dílo,“ řekl mi.
Díval se přitom z okna, tam někde v dálce postávala modrovlasá Katka s podobnými existencemi. Trhla jsem sebou a všimla si, že Mirek má na sobě kabát a v ruce cestovní kabelu.
„Někam jdeš?“ podivila jsem se. „Už tu nemůžu být,“ vysvětlil mi a práskl za sebou dveřmi. Už se nevrátil. Odešel napořád. Zůstala jsem na všechno sama, a především na Katku. „Vyhnala jsi tátu!“ obvinila mě hned druhý den.
Zírala na mě červenýma kalnýma očima, byla opilá. Nevěděla jsem, co na toto absurdní obvinění říct.
Nedostala jsem ze sebe ani slovo. „A já tady bez táty nebudu, jdu taky,“ rozhodla se v afektu, naházela pár věcí do igelitky, zmizela a zanechala mě v bytě blízkou zhroucení. Zůstala jsem sama ve strašných obavách, co se asi s Katkou děje. Co se děje s Mirkem, to se ke mně brzy doneslo.
Nastěhoval se ke své matce a později si pronajal blízko ní byt, kam za ním docházela o patnáct let mladší kolegyně. Když požádal o rozvod, pochopila jsem, že je to nezvratné. Žila jsem jako automat.
Do práce, z práce, doma jsem zírala do stropu a přemýšlela o starých dobrých časech.
Někdy jsem telefonovala s matkou, která mě utěšovala, co měla sil, jindy jsem sledovala televizi, ale vůbec nevnímala, co dávají.
Občas mě napadlo zkusit najít Kateřinu, ale ve squatu ji už dlouho nikdo neviděl, a když jsem se na ni zeptala podivných figur, s nimiž se kamarádila, řekly, ať neotravuju.
Poraněné ptáče
Užírala jsem se hrůznou představou, že se jí něco stalo, že je nemocná, k smrti vyčerpaná či dokonce těžce zraněná a potřebuje pomoci. Zašla jsem za Mirkem, jestli ho nenapadá, kde by naše dcera mohla být, ale zabouchl přede mnou dveře.
Pak, asi tak po roce, jsem ji objevila na rohožce u dveří. Ten pohled budu mít před očima už napořád.
Ležela tam jako nějaké poraněné ptáče. Nepromluvila slovo, jen plakala a dívala se na mě tak úpěnlivě, jako by mě prosila o pomoc. Neptala jsem se, co se stalo, jen jsem ji objala a šeptala jí, že teď už to bude dobré, že teď už bude všechno v pořádku.
Zašeptala mi do ucha: „Já ti věřím, mami.“ Obě tomu pořád věříme.
Gabriela (59), východní Čechy
