Přestěhovali jsme se před lety z Prahy na vesnici. Ve městě se už nedalo dýchat, všude hluk a plno aut.

Právě se rozmáhala ta móda satelitních městeček, jenomže já, rodilá městská holka z Holešovic, do něčeho takového nechtěla. Připadalo mi, že se to podobá přestěhování na sídliště.

Něco takového už nám hrozilo, když se stavělo metro, a tehdy se rodiče křižovali, aby náš dům nepostihla demolice a my neskončili v paneláku.

To mě děsilo

Panelák byl u nás doma něco jako sprosté slovo. Já vím, že v těch domech žijí lidé a jsou spokojení. Ale už se o tom točily i komedie. Manžel si nenechá nikdy ujít tu ztřeštěnost Zítra to roztočíme, drahoušku…! Já se mu divím.

„Romane, to snad už nemusíme vidět,“ protestuju, když natěšeně naladí film na některé televizi. „Tohle přece už musíš znát nazpaměť.“ Ale jemu to nedá. „Přece je tam skvělá Janžurka, Krakonoš i Kopecký,“ odbývá mě. Že se Krakonoš jmenuje jinak, mu nevadí.

Už to nejde dál

Romana, dcera, pořád hudrala. „Ty děti tady trpí,“ rozčilovala se, když se vrátily zase od doktorky. „Nemohou dýchat, pořád jsou nemocné, tohle přece nemůžeme jen tak nechat. Vidím to každý den i u nás ve škole. A nikdo s tím nic nedělá!“

To už se zase dívala na svého muže Petra. To byl hodný kluk, našli se na studiích, také učitel. Do Prahy ho zavála z vesničky u Tábora touha učit. Jenže on se tam nechtěl vracet. Jenomže Romana už měla všeho dost. Naše dcera je energická a dost umanutá.

Mohla by dělat ředitelku, ale kvůli nemocným dětem to zavrhla. „Už to nejde takhle dál,“ řekla nám jednou u večeře. Její muž pokyvoval hlavou. Bylo mi jasné, že ti dva už se domluvili. „A co my?“ ptala jsem se. „Pojedete s námi,“ usmála se Romana.

Kde skončíme?

Půl roku objížděli vesničky kolem města a jejich okruh se pořád rozšiřoval. Připadalo mi, že skončíme někde v pohraničí, pokud se ti dva v hledání nezastaví. Já se už smířila s tím, že se vzdáme města, že v důchodu začnu žít někde mezi úplně cizími lidmi.

Když ale kamarádce Věře zemřel manžel a ona se přestěhovala za synem do Chebu, už mě tady nic moc nedrželo. Jenom snad vzpomínky. A s těmi mohu žít kdekoliv. Přece nejsem ještě tak stará, abych si nemohla zvyknout jinde.

Já už to měla rozhodnuté, manžel to nechal na mně. Vždycky nechával věci na mně a vždycky při mně stál. Mladí našli kouzelnou vesničku v Posázaví. A dost velký dům se zahradou a malým sadem.

Zabydleli jsme se

Na ten dům jsem si rychle zvykla. Práce na něm bylo ještě dost, ale dalo se v něm bydlet a žít. „No jo, Pražáci,“ vzdychla si naše sousedka. „Ale pořád lepší, než aby ten dům byl prázdný.“ Když viděla, jak se peru se zahradou, začala mi radit.

„Ale neporazíte snad ten ořešák?“ zajímala se. „Pražáci ve vedlejší vsi vykáceli celou zahradu.“ „A co bychom z toho měli?“ vložil se do naší debaty Roman. „To jsme mohli zůstat v Praze, kdybychom na všechno vytáhli pilu.“ Sousedce se ulevilo. „Ten chlap se mi líbí,“ žertovala.

Tady jsem doma

Už bych se nevracela. Tak rychle jsem si odvykla od tramvají, natřískaného metra a všech těch aut. Na holešovickou školu, kam chodíval můj otec, i na starou papírnu, kde pracoval, si kolikrát ani nevzpomenu. Nějak mi nechybí, jak jsem se bála. Tolik zase ani ne.

Máme sice některé věci z ruky, ale do města to není až tak daleko. Vnoučata pookřála, už skoro zmizely jejich dýchací problémy, a dokonce tu mají kamarády. I když se říká, že vás venkov jen tak mezi sebe nepřijme. Už to asi neplatí.

Libuše T. (68), Posázaví