Chodíme denně nakupovat do koloniálu, nemladá už dcera a její stará matka. Vlastně je nám spolu dobře, anebo si to zkrátka aspoň zdatně namlouváme.
Matka a já – o tom by se dal napsat román. Milovala jsem ji, zároveň jsem jí měla plné zuby. Věděla jsem, co mi provedla. Věděl to celý okres. Četla jsem to v očích lidí, kteří nás míjeli, když jsme šly nakupovat do koloniálu. Š
edesátiletá dcera a osmdesátiletá matka. Tragikomická dvojice, budící pobavení i soucit. Matka se děsila dne, kdy zůstane sama, a tak se raději postarala, aby se to nestalo.
Biologické hodiny
Býval o mě ze strany kluků zájem, jednu dobu mi házeli kamínky na okna a tloukli na dveře, do toho ale umřel táta a mámě se zatemnilo v hlavě. Rozhodla se, že nedopustí, abych odešla a nechala ji samotnou.
Přitom to byla energická ženská, schopná se o sebe postarat, ale tátova smrt jako by ji změnila k horšímu.
Překazila mi všechny známosti. Byla schopna všeho, jednou, když jsem měla jít na schůzku se svou velkou láskou, dostala epileptický záchvat. A opusťte matku uprostřed epileptického záchvatu!
Jen ho předstírala, ale to jsem netušila, neměla jsem ponětí, jak vypadá opravdový a jak ho odlišit od falešného.
Zůstala jsem doma a ošetřovala ji. Dovedla předstírat cokoli, duševní chorobu, otravu houbami, onemocnění španělskou chřipkou, alergický záchvat po bodnutí sršněm.
Když jsem tohle všechno pochopila, snažila jsem se nějak se obrnit, nebrat na ni přehnané ohledy.
To už mi bylo bezmála čtyřicet, biologické hodiny bily jako šílené a já se málem ocitla na radnici s Jaromírem. Řekla jsem mu o matce všechno, že je citová vyděračka a že to s ní nebude mít lehké. Řekl, že si s ní promluví.
Pozval ji do kavárny a pověděl jí, že by mi měla nechat svobodu, protože je to přece můj život. Matka přikyvovala. Když vyslechla celý monolog, špitla:
„A to ti nevadí, že tě má dcera podvádí s naším sousedem?“ Nedal si říct, že to je jen další matčina podlost.
Je nám dobře
Takhle si pojistila, aby nezůstala sama. A nezůstala. Lidé nás pozorují, když se spolu po ránu šouráme na nákup, a šeptají si. Matka to také vnímá. Tuhle, když jsem vařila ranní kafe, mi povídá:
„Ale že je nám spolu dobře, Petruško, viď?“ Všimla jsem si, že se jí v očích zatřpytily slzy, a odpověděla jsem: „Je nám spolu moc dobře.“
Petra (63), Sokolovsko