Domů     Matka se děsila samoty, a tak se proti ní pojistila
Matka se děsila samoty, a tak se proti ní pojistila
3 minuty čtení

Chodíme denně nakupovat do koloniálu, nemladá už dcera a její stará matka. Vlastně je nám spolu dobře, anebo si to zkrátka aspoň zdatně namlouváme.

Matka a já – o tom by se dal napsat román. Milovala jsem ji, zároveň jsem jí měla plné zuby. Věděla jsem, co mi provedla. Věděl to celý okres. Četla jsem to v očích lidí, kteří nás míjeli, když jsme šly nakupovat do koloniálu. Š

edesátiletá dcera a osmdesátiletá matka. Tragikomická dvojice, budící pobavení i soucit. Matka se děsila dne, kdy zůstane sama, a tak se raději postarala, aby se to nestalo.

Biologické hodiny

Býval o mě ze strany kluků zájem, jednu dobu mi házeli kamínky na okna a tloukli na dveře, do toho ale umřel táta a mámě se zatemnilo v hlavě. Rozhodla se, že nedopustí, abych odešla a nechala ji samotnou.

Přitom to byla energická ženská, schopná se o sebe postarat, ale tátova smrt jako by ji změnila k horšímu.

Překazila mi všechny známosti. Byla schopna všeho, jednou, když jsem měla jít na schůzku se svou velkou láskou, dostala epileptický záchvat. A opusťte matku uprostřed epileptického záchvatu!

Jen ho předstírala, ale to jsem netušila, neměla jsem ponětí, jak vypadá opravdový a jak ho odlišit od falešného.

Zůstala jsem doma a ošetřovala ji. Dovedla předstírat cokoli, duševní chorobu, otravu houbami, onemocnění španělskou chřipkou, alergický záchvat po bodnutí sršněm.

Když jsem tohle všechno pochopila, snažila jsem se nějak se obrnit, nebrat na ni přehnané ohledy.

To už mi bylo bezmála čtyřicet, biologické hodiny bily jako šílené a já se málem ocitla na radnici s Jaromírem. Řekla jsem mu o matce všechno, že je citová vyděračka a že to s ní nebude mít lehké. Řekl, že si s ní promluví.

Pozval ji do kavárny a pověděl jí, že by mi měla nechat svobodu, protože je to přece můj život. Matka přikyvovala. Když vyslechla celý monolog, špitla:

„A to ti nevadí, že tě má dcera podvádí s naším sousedem?“ Nedal si říct, že to je jen další matčina podlost.

Je nám dobře

Takhle si pojistila, aby nezůstala sama. A nezůstala. Lidé nás pozorují, když se spolu po ránu šouráme na nákup, a šeptají si. Matka to také vnímá. Tuhle, když jsem vařila ranní kafe, mi povídá:

„Ale že je nám spolu dobře, Petruško, viď?“ Všimla jsem si, že se jí v očích zatřpytily slzy, a odpověděla jsem: „Je nám spolu moc dobře.“

Petra (63), Sokolovsko

Související články
4 minuty čtení
Letos jsme se rozhodly se švagrovou vzít dovolenou do svých rukou a naplánovaly jsme pořádné dobrodružství pro nás čtyři. Nechtělo se nám trávit dovolenou jako každý rok. „Budeme zase jen na chalupě pít víno a říkat si, že příští rok někam vyrazíme,“ smála se Eva, moje švagrová a kamarádka v jednom. Vše jsme odkládali Dvacet let se známe, dvacet let se s našimi muži, mým Pavlem a jejím Ol
3 minuty čtení
Žiji v malém městě, kde se všichni známe jako rodina. Nebo jsem si to myslela, dokud mě moje sousedka Věra nepodrazila. S Věrou jsme byly sousedky přes dvacet let. Ona byla o pár let mladší, vždy usměvavá, pořád něco zařizovala, ať už šlo o květiny na zahrádku, nebo organizaci sousedských oslav. Když mi před třemi lety zemřel manžel, Věra mi hodně pomohla. Nosila mi polévky, povídaly jsme si
4 minuty čtení
Bylo mi už dost přes padesát, když jsem poznala, co znamená opravdový podraz. Člověk se holt celý život učí… Ale otřepala jsem se z toho. S mojí známou, Libuší, jsme se znaly ještě z dob, kdy naše děti chodily do školky. Můj malý sen Scházely jsme se při kafíčku, zatímco naše děti si hrály na písku. Povídaly jsme si o našich životech a sdílely radosti i starosti s našimi prcky. Libuše byl
5 minut čtení
Nechci být nositelkou špatných zpráv. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit. Jenže někdy si člověk nevybere, zda je lepší začít mluvit, anebo jen mlčet. Všechno to začalo jedno úterní dopoledne, když jsem šla nakoupit do centra. Cestou zpátky domů jsem si všimla, že v naší oblíbené kavárně sedí Milan. Manžel mojí nejlepší kamarádky Hanky. Pak jsem ale ztuhla. Neseděl tam s Hanou Vedle něj by
3 minuty čtení
Byla jsem dítě, které mělo snad všechny alergie. S tím jsem musela žít. Až kočka mé kamarádky mi ukázala, že nemám důvod se bát. Byla jsem vymodlené dítě, tak jsem měla odmalička všechno, nač si jen dítě vzpomene. Tedy jen to neživé. Když jsem si přála nějaké zvířátko, narazila jsem na nepřekonatelnou barié­ru svých alergií. Chlupy byly pro mě smrtelným nepřítelem. Takže mi dovolili rodiče j
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články