Návštěvu toho muže jsem nečekala. A už vůbec by mě tenkrát nenapadlo, kolik krásného mi přinese do života…

Každý pátek odpoledne jsem rovnou z práce vyrazila do domku, který jsem zdědila po mamince. Byla jsem přes půl roku rozvedená a rozhodně si nehledala žádnou novou známost.

Na mé chaloupce mi bylo dobře, na zahradě se mi urodilo mnoho ovoce, hlavně jablek, a já jsem z něj dělala různé dobroty. Zrovna když jsem vytáhla z trouby štrúdl, mi někdo zaklepal na dveře.

Nečekaná návštěva

„Dobrý den, mohu mluvit s paní Anežkou?“ řekl s cizím přízvukem muž přibližně ve věku mé mámy. Sdělila jsem mu, že maminka nedávno zemřela a představila jsem se jako její dcera. Pán se představil jako Ludwig, starý známý mé matky. Pozvala jsem ho dál.

Vyprávěl mi, že kdysi bydlel s rodiči u nás ve vsi. Moje maminka byla jeho velkou láskou, chtěl si ji vzít za ženu. Jenomže po nástupu komunistů jeho rodiče přišli o majetek a emigrovali do Německa. Několikrát mojí mámě ještě napsal, ale ona za ním nemohla a on nemohl sem.

Až v devadesátých letech se poprvé dostal do Československa. Manželka mu před dvěma lety zemřela. Rozloučili jsme se, on mi dal své telefonní číslo a adresu, prý kdybych někdy jela kolem, mohu jej navštívit.

Nastal podzim a s ním deštivé dny, tak jsem začala vyklízet ještě nějaké věci po mámě.

Na půdě jsem narazila na dřevěnou krabičku, v ní byly fotografie a na nich mamka s panem Ludwigem, oba velmi mladí. Tak jsem zavolala Ludwigovi, abych mu řekla, že mám nějaké fotografie. „Pošlu pro ně syna,“ řekl.

O několik dní později zazvonil mobil, v něm se ozval jeho syn a domluvili jsme setkání. Přijel velice sympatický muž, ubytoval se u nás ve vsi v penzionu. „Mohu vás pozvat na večeři? Můj otec o vás hezky mluvil,“ dodal s úsměvem Max.

Seděli jsme v útulné restauraci a povídali si. Měla jsem dojem, že se známe celá léta.

Znovu zamilovaná

Na druhý den mě pozval na výlet. Poznala jsem, že mu nejsem lhostejná. A i já zjistila, jak moc mi chybí, když se několik dní nevidíme. „Bože, já jsem se zamilovala,“ honilo se mi myslí.

S Maxem jsme se vídali častěji, dokonce jsem u nich ve městě sehnala práci, nakonec jsme spolu začali bydlet.

„Jenom na zkoušku,“ říkala jsem. Jednoho dne mi přinesl krásný pugét gerber a malou krabičku. Byl v ní nádherný zásnubní prstýnek. Za necelý rok byla svatba a jsme spolu již přes dvacet let. A pořád do sebe zamilovaní.

Jitka (56), Třeboňsko