Byl to takový zakřiknutý chlapeček. Kdo by čekal, že ve dvaceti bude už trojnásobným otcem? Dnes má dětí jedenáct, a kdo ví, jestli jich není víc!

Snila jsem o tom, jak budu oblékat dcerku jako panenku, česat vlásky a bude to moje princezna. Osud však usoudil, že mi bude přána pouze mužská společnost. I přesto jsem syny z duše milovala.

První dva si v dospělosti našli přítelkyně a chovali se velmi rozumně. Nejmladší syn, Míša, byl tichý, klidný a nijak zvlášť se s námi nebavil.

Vzorný student

Výsledky ve škole měl skvělé, a tak se snadno dostal na vysokou školu do Prahy. Dělal nám jen samou radost a žádné potíže s ním nebyly.

Zdál se tak rozumný, že jsme neměli potřebu zjišťovat další informace ohledně jeho pobytu v hlavním městě, natož ho kontrolovat. Když se to stalo prvně, byl syn ve třeťáku.

Seděli jsme tehdy doma, Míša byl zalezlý ve svém pokoji a učil se. Hodný syn a vzorný student. Zvonek u dveří se rozdrnčel. Mé kroky popohnalo zabušení na dveře. Rychle vstal a přiběhl i manžel. Zeptali jsme se, kdo za dveřmi stojí. Ozval se naštvaný mužský hlas, že potřebuje mluvit s  naším Míšou.

První šok

Určitě to bude nedorozumění, které se vysvětlí, řekla jsem si. Otevřeli jsme dveře. Na prahu stál rozzuřený muž, přibližně v našich letech. Rozčíleně se vrhl do dveří a na celý byt začal řvát,,Kde je? Rozbiju mu ciferník!“ Snažila jsem se chlapíka uklidnit a zjistit, co se děje.

Muž byl vzteky bez sebe. ,,Michale, rychle sem pojď!“ Zavolal rázně manžel. Syn se pomalu a flegmaticky vynořil ze dveří. Neznámý host hystericky zařval jako tygr a zdálo se, že synovi jednu vrazí. Syna to ale nijak nevyděsilo.

Já i manžel jsme vůbec nechápali, co se děje. Až jsme se to konečně dozvěděli.

Nevěřili jsme vlastním uším. Náš tichý synek přivedl do jiného stavu jakousi dívku, a běsnící pán byl samozřejmě její tatínek. Až teď jsme si všimli dívenky, která se krčila u dveří… Zuřícího otce jsme uklidnili a vše dopadlo nakonec dobře.

Díky naší diplomacii. Synovi jsme nejdříve vynadali, mlčel a kýval hlavou, a tak se zdálo, že jsme mu domluvili. Za pár měsíců nás ale čekalo další překvapení. Za našimi dveřmi se zjevila jiná dívka a hystericky plakala.

A podobná situace se zopakovala během dvou let ještě potřetí. Nebyli jsme ošizeni o emotivní scény synových slečinek, jejich maminek i tatínků. Neznámé dívky a trapné situace procházely naším životem jako na běžícím páse.

Jedna velká rodina

Velkou úlevu nám přineslo, když se syn od nás odstěhoval. Po letech jsme si na jeho záletnickou povahu zvykli a měli ho rádi i s jeho casanovským syndromem. Starší synové už měli své rodinky a vychovávali nám každý dva vnuky.

Co se ale týká nejmladšího Míši, máme jeho přičiněním vnoučátek jedenáct – tedy aspoň, co víme! Všechny je vídáme a máme rádi. Se snachami máme taky hezký vztah. Syn si ale žádnou z nich nevzal a stále zůstává vlkem samotářem.

Vlasta (71), Pardubice