Už od dětství jsem od mámy slyšela jen to, že jsem hloupá a tlustá. Přitom jsem ze školy nosila jedničky a nadváhu jsem nikdy neměla. Prostě mě neměla ráda!
Myslím, že už seznámení mých rodičů o mé mámě hodně vypovídá… Táta pracoval jako strojírenský odborník v zahraničním obchodě. Máma tam nastoupila po maturitě jako sekretářka.
Během pár let „dokázala“ tátu rozvést, zakázat mu stýkat se s dospělými dětmi z prvního manželství a vzít si ho. A samozřejmě si ho pojistila narozením vlastního dítěte, tedy mě.
Poznal, že chyboval
Táta byl skoro o třicet let starší a myslím si, že po pár letech soužití s mámou pochopil, že udělal velkou chybu. Nicméně nechtěl zůstat sám a zpět k původní rodině si netroufl.
Máma si mezitím vystudovala vysokou školu, brzy po revoluci začala podnikat a doma skoro nebyla. Táta naopak odešel do důchodu a staral se o mě.
Když jsem přišla ze školy, byl vždycky doma on, to on mi pomáhal s úkoly a přípravou do školy, jemu jsem se svěřovala se vším, co mě trápilo. Taky jsme měli spolu tajemství. Tajně jsme navštěvovali jeho vnoučata, dvě holky v mém věku a menšího kluka. Byly to nejhezčí chvíle mého dětství.
Znala jen kritiku
Máma pro mě naopak neměla hezkého slova: „Vypadáš nemožně! Ty špíčky na stehnech fakt nevypadají dobře!“ Nic jiného jsem neslyšela, a tak jsem byla raději, když doma nebyla.
„Známky tedy nic moc,“ zamračila se nad pololetním vysvědčením z prváku na gymplu, kde mi jedna dvojka kazila vyznamenání.
Po gymplu jsem zamířila na pedagogickou fakultu, a to mi máma nemohla odpustit. „Úča, z tebe bude úplně obyčejná úča,“ prskala nesnášenlivě. „Ale co bych taky od tebe mohla očekávat?
Na něco lepšího, jako je třeba medicína nebo práva, nemáš.“ Ani červený diplom mámu nepřesvědčil.
„No jo, na tak lehké škole můžeš mít vyznamenání i ty,“ okomentovala to. Bylo mi čtyřiadvacet, když táta onemocněl a zemřel. O dva roky později jsem se provdala za Tomáše, kolegu tělocvikáře.
Mámě se samozřejmě nezamlouvalo, že je to „jen“ učitel, ale s jeho rodinou ji „smířil“ Tomášův táta, lékař.
Děti přišly později
Narodily se nám dvě děti a život běžel dál. Časem se Tomáš stal ředitelem základní školy ve vedlejším městě. Na děti jsem tak zůstala prakticky sama. Jenomže dvakrát do týdne jsem měla odpolední vyučování, a tak nastaly problémy s vyzvedáváním dětí. Věrka sice chodila do „mé“ školy, ale ty dvě odpoledne trávila v mém kabinetě.
Taky nastal problém, když děti byly nemocné. Máma občas hlídala, ale stálo mě to velké přemlouvání. Tomášovi rodiče bohužel bydlí na opačném konci republiky, ale s nadšením se vnoučatům věnují a berou si je na prázdniny a víkendy.
Náhradní babička
„Mami, nemohla bys dvakrát týdně děti vyzvednout?“ zkusila jsem to. „Ty ses snad zbláznila!“ vykřikla máma. „Konečně mám čas na sebe. Celý život jsem se starala o tátu a o tebe, pracovala, podnikala. Teď si mohu užívat. Stačí, že je musím hlídat, když jsou nemocné.“ Nekomentovala jsem to.
Jen jsem ji v duchu litovala, že si nedokázala vytvořit vztah k jediné dceři a stejnou chybu opakuje u vnoučat. Tak jsme s Tomášem našli „vyzvedávací tetu Hanu“. Je starší než máma, bývalá zdravotní sestřička a děti ji milují. Začali jí říkat „babičko“.
Zrovna včera mi syn řekl: „Maminko, to je dobře, že tady máme babičku Haničku. Aspoň nás má, na rozdíl od té pravé, ráda!“
Monika P. (51), Ústí nad Labem
