Pro své nejbližší bych udělala cokoli. Myslela jsem si, že to alespoň trochu oceňují. Opak byl pravdou. Stačilo málo a pustili se do mě jako draci!
Otec moc nerozlišoval mezi – holka, kluk – což se může zdát jako pokrokové, ale pro mě to bylo peklo. Já byla prvorozená, a to znamená první na řadě, pokud šlo o povinnosti.
Můj bratříček byl pro tátu parťák na ty jejich klukovské věci a mladší sestřička se stala milovaným mazlíčkem, prošlo jí všechno.
Jak jsem vyrůstala, bralo se jako samozřejmost, že domů nosím dobré vysvědčení a ještě se dokážu postarat o sourozence a pomáhat mamince s domácností.
Léta jsme jezdili s rodiči k příbuzným na Vysočinu, potkávala jsem se tam s jedním klukem, který mě přehlížel jak krajinu.
Nový život
Myslela jsem si, že u toho Petra nemám šanci, ale to léto před maturitou si mě konečně všiml. Začal za mnou jezdit, stýkali jsme se tajně a prasklo to až před maturitou, když jsem otěhotněla.
Odmaturovala jsem jen tak tak a Petra si vzala. Po Kačence přišla záhy Dášenka. Byly to perné roky, Petr se dřel, já musela také vydělávat. Byla jsem tu ale dál pro své sourozence i rodiče.
Bratra jsem doslova dovlekla k maturitě, napodruhé ji udělal. A sestru jsem věčně dostávala z nějakých malérů. Táta s mámou po mně taky pořád něco chtěli. Tu velký nákup, jindy odvézt autem k doktorovi. Na benzin mi nikdy nedali ani korunu.
Démon Mamon
A pak přišlo to dědictví po vzdálené tetě! Byla bezdětná a odkázala nám, třem sourozencům, velký dům. Radost brzy vystřídalo zděšení, když jsem zjistila, že sestra prohlásila, že má nárok na celý dům a najala si právníka.
Nejhorší bylo, že za sestru se postavili rodiče, otec tiše, ale pevně, a matka hystericky, bratr se k mému boji nepřidal. Žil a pracoval v cizině a nějaká vila v Čechách ho nezajímala.
Chtěla jsem se dědictví vzdát, ale můj Petr mi řekl, že tady už nejde o peníze, ale o to, jak se mnou zacházejí.
„Nenech si to líbit, jdeme do toho!“ Rozhodl. Najali jsme si právníka taky, a ten kroutil hlavou nad tím, co od mé sestry a matky slyšel. Spor se táhl několik let, a já jsem nakonec musela vyhledat odbornou pomoc.
Všechny ty lži a pomluvy mě ničily. Můj terapeut mi tenkrát řekl: „Vy jste se snažila všem pomáhat, a to je právě ten kámen úrazu. Zvykli si na to, že se obětujete, ustupujete. Vy už ale máte svou rodinu, a za tu musíte bojovat.
Kdyby se vám nevyvedlo manželství, měla jste problémové dcery, nebo byla po krk v dluzích, pomohli by vám?“Odpověď jsem znala, ale nechtěla si ji přiznat. A pochopila jsem i to, že bych svoji rodinu, manžela a dcery, nikdy nevyměnila.
Konečně jiná
Že to dědictví je i pro ně. A tak jsem se naučila pouštět ty urážky jedním uchem dovnitř a druhým ven. Byla to pro mě velká škola života. Boj o dům jsem nakonec vyhrála, svůj podíl jsem získala právem.
Pozitivní na tom všem je, že už nejsem pro svou matku a sestru ta hodná, co si nechá všechno líbit. Jsem svá!
Petra (52), Táborsko
