Já to té naší holce přeju! Určitě si to zaslouží. Neberte mě jako nadržující babičku, která věci vidí jinak než rodiče dětí.
Kdyby bylo po názoru mojí dcery Jany a jejího manžela Petra, který si hraje na hlavu rodiny, čímž všechno jenom komplikuje, nebyla by moje vnučka šťastná.
Pořád něco
Nezdál se jim už Mirek, kterého jim přivedla Kristýnka ukázat krátce po svých osmnáctinách. „To se snad budete muset brát?“ zděsila se dcera a na těch dvou mladých bylo vidět, že jsou nějak zaražení.
V tom mladíkovi vzbudila pocit, že se ocitá na válečném poli a musí se bránit. „To si jako, pani, myslíte, že nevím, co je to kondom?“ vpálil Mirek Janě přímo do obličeje.
Díval se na ni tak upřeně, že uhnula pohledem. Myslím, že se jí nejvíc dotklo to oslovení „pani“. „Hele, mladej, chovej se slušně!“ zaburácel Petr, čímž tomu nasadil korunu. Kristýnka pochopila, že představit rodičům svého kluka nebyl dobrý nápad. Mirkovi došlo, že má sice Kristýnku, ale s tou její rodinou to nevede k ničemu.
Vzdor byl obranou
Ještě před domem se ti dva rozešli. Když mi to vnučka vyprávěla, měla slzy v očích. Zraněná Kristýnka si od rodičů ještě vyslechla pár mouder, jaký nápadník by se k ní hodil, a to děvče to nevydrželo.
„Ty jsi nic asi nevěděl o kondomech, když jste se museli brát,“ vyrukovala na otce. „Spočítala jsem si, kdy jste se brali a já pak narodila!“
Petr lapal po dechu a Jana jen vzdychla: „Ale Kristýnko, to je něco jiného.“ Jak jiného, vnučce ani jeden z nich nedokázal vysvětlit. „Vždyť je to motorkář!“ křičel její otec. „Stejně by se ti zabil na motorce!“ Poprvé v našem domě bouchly dveře. Kristýnka zmizela ve svém pokojíčku.
Změnila se
Trucovala tři dny. Jana jí nosila jídlo, Petr ten vzdor ignoroval. Pozorovala jsem ty dva a nechápala, co to do nich vjelo. U nás se manýry s výběrem ženicha nepěstovaly, asi si mladí přečetli nějakou chytrou knížku nějakého hlupáka.
Po třech dnech Kristýnka vyšla ze svého pokoje. Chovala se sice jako dřív, ale přece jen tam byla změna. Jako by veškerou energii a radost, kterou překypovala, ztratila.
Spiklenci
Když se u nás objevil Honza, syn majitele servisu, bylo to zvláštní. S tou rodinou jsme přece nikdy nic neměli, znali jsme se, ale to by k nám mohlo chodit půl města. Petr se s tím mladíkem vybavoval jako se starým známým.
Jana mu pořád nabízela domácí štrúdl a on se cpal jako nezavřený. Připadalo mi, že něco pečou. A vůbec se mi to nelíbilo. Chovali se jako spiklenci. „Kde je naše malá?“ zeptal se mě Petr. Léta už o Kristýnce takhle nemluvil.
„Naše velká malá je na aerobiku,“ odpověděla jsem nazlobeně první, co mě napadlo.
„Vždyť na to nikdy nechodila!“ zvedl hlas Petr. „Tak teď chodí,“ ujistila jsem ho. Honza se podíval na hodinky a začal se zvedat. „Už musím, když teda nepřijde. Čeká na mě parta v hospodě,“ vysvětlil. A už ho nic nezdrželo.
Zasáhla jsem
„Jestli s tím nesmyslem budete pokračovat, tak si hledejte jiné bydlení! Dům je pořád ještě můj a já chci, aby bylo zase všechno v klidu, jak bývalo!“ spustila jsem na ně. Koukali vyjeveně. „Ale mami, ta rodina je bohatá,“ namítla mi dcera.
„Kristýnka by se měla jako ve vatě.“ Zavrtěla jsem hlavou. „A co chce ona, to jste se ptali?“
Přijel si pro ni
A pak jednoho dne u nás zazvonil Zbyněk. Jeho kůň se chtěl pustit do pnoucí růže. Kristýnka vykoukla z okna. „To je Zbyněk,“ řekla zkoprnělým rodičům. „Už nemusíte nic řešit, před týdnem jsem se vdala,“ mrkla na mě. Já o tom věděla, ale mlčela jsem, přeju přece té holce, ať je šťastná.
Marie B. (58), Trutnov
