S manželem jsme cestovali rádi, k tomu jsme vedli i naši vnučku. Letos jsme se s Karolínkou vypravily do Holandska na květinové slavnosti.

Jezdili jsme vždy společně – já, můj muž a vnučka Karolínka. Manžel ale zemřel před třemi lety. Až letos jsem si s vnučkou troufla vyrazit sama. Naplánovaly jsme výlet do Nizizemska na tulipány.

Dcera koupila letenky u letecké společnosti, která necelý měsíc před naším odletem zkrachovala. Protože jsem chtěla vnučce splnit slib, koupila jsem letenky nové, u jiného dopravce. Konečně nastal ten velký den – a my seděly v letadle směr Amsterdam.

Lety byly zrušené

Prodloužený víkend jsme si užily náramně. Přišel poslední den a návrat domů. Jenže člověk nemá nikdy říkat „Hop“, dokud nepřeskočil. Už jsme byly na letišti a těšily se, že za necelé dvě hodiny budeme v Praze a pak doma.

A najednou to přišlo. „Babičko, podívej!“ vyjekla Karolínka. Na ceduli se vedle Prahy objevilo slovo „cancel“. Let byl zrušený. A vzápětí létalo toto slovíčko k dalším evropským městům, kam se mělo z Amsterdamu odlétat.

Co dělat?

Běžely jsme spolu s ostatními vyděšenými lidmi k informacím, ale paní, co tam seděla, byla rychlejší. Vyběhla dříve, než jsme dorazily k okénku, a spasila se útěkem.

Paní, která stála vedle nás a byla také Češka, zkušená, protože žila v Nizozemsku, nám poradila: „Rychle si kupte přes mobil přímý autobus do Prahy!“

I kdybychom to udělaly hned, bylo by pozdě. Všechny jízdenky byly hned vyprodané. Jenže my měly mnohem větší problém. Neměla jsem na účtu patřičný obnos.Nastaly chvíle hrůzy. Dcera mi nezvedala mobil. Byla nejspíš na chalupě, kde nebývá signál.

Obvolávala jsem známé, kdo by mi vložil peníze na účet. Byla neděle, takže další komplikace. Nakonec jsem ze zoufalství zavolala bratranci, se kterým jsem léta nemluvila. Kvůli dědictví. Deset let jsme vydrželi být spolu na kordy.

Bylo slyšet po hlase, jak je Evžen rád, že mě slyší. Kdyby nebylo toho dramatu, kdy jsem se bála hlavně o vnučku, nikdy bych bratranci nezavolala a nejspíš bychom jako nepřátelé i zemřeli. Evžen mi ten den ale vytrhl trn z paty.

Smíření po letech

Sedl do auta a objel snad celý okres, než našel bankomat mého peněžního ústavu, kam se daly peníze i vložit, abych je měla na účtu hned. Zároveň mi také pomohl najít autobus, který nás přiblížil alespoň do Norimberku. A tam pro nás přijel autem.

Když jsem seděla v autobuse do Norimberku, tak jsem se rozbrečela úlevou. S bratrancem jsme si padli do náruče, když jsme se uviděli. Odvezl nás k sobě domů a tam jsme si dlouho povídali. Staré křivdy padly.

Ukázalo se, že všechno zlé bylo k něčemu dobré a že člověk v nouzi pozná přítele. Vždyť těch lidí, kterým jsem volala a prosila je o pomoc, bylo docela dost. Od kamarádek přes kolegyně v práci až po některé příbuzné.

Lada (61), střední Čechy