Tento příběh se stal, když jsem začala se svým nynějším manželem chodit. Teprve jsme se poznávali a oba jsme chtěli vypadat před tím druhým lepší.

Byla krásná podzimní neděle, jako stvořená pro procházku v přírodě. Navrhla jsem proto Tomášovi, že bychom mohli jet ke mně na chalupu. „To by bylo naprosto skvělé!“ radoval se do telefonu.

„Jen na sebe něco hodím a přijedu pro tebe autem!“ Doufala jsem, že mu to zabere alespoň hodinku, protože jsem se před chvílí probudila a moje vstávání bylo trochu náročnější, ostatně jako u každé ženy.

Příjemné lenošení

Tomáš přijel až po hodině a čtvrt, což mi umožnilo, abych stihla všechny své ranní úkony. „A co na té tvé chatě budeme dělat?“ zeptal se mě Tomáš, když jsem si vedle něj sedla do auta. „Posadíme se na terásku a budeme se opalovat,“ byl můj plán jasný.

„Potřebuješ tam s něčím pomoct?“ nabídl se mi Tomáš. „Možná jen posekat trávu.“

Procházka kolem rybníka

Když jsme přijeli na chatu, Tomáš sám posekal trávu a já zatím připravila něco malého k jídlu. Chvíli jsme seděli na terase, vyhřívali se na sluníčku a dýchali čerstvý vzduch. K večeru jsme se šli projít k nedalekému rybníčku.

„Jsou tam velké ořešáky, mohli bychom se podívat, jestli jsou na nich ještě nějaké ořechy,“ navrhla jsem a vzala do ruky igelitku.

Sbírání ořechů

Došli jsme k prvnímu stromu. Nízké větve byly celé obrané, ale nahoře v koruně bylo stále ještě dost nesklácených ořechů. „Zkusím tam hodit větev!“ řekl Tomáš a sebral ze země klacek a mrštil jím do koruny. Pár ořechů sice spadlo, ale bylo jich opravdu málo. „Co kdybys s tím stromem zatřásl?“ navrhla jsem.

„To by možná bylo lepší!“ Tomáš odhodil klacek a opřel se do stromu.

Nebyl to právě mladý strom, obvod kmene mohl mít tak kolem dvou metrů, ale Tomáš se svou výškou sto devadesáti centimetrů a víc než devadesáti kily s ním zatřásl tak silně, až se na nás oba snesla sprška tvrdých, často ještě nevyloupnutých ořechů.

Panický strach

Sklepali jsme ještě další dva ořešáky a naplnili celou tašku. „To už by možná stačilo,“ řekla jsem Tomášovi. „Já si taky myslím,“ souhlasil se mnou a vydali jsme se společně k chatě. „Klíště!“ zvolal Tomáš, když ukládal tašku s ořechy do předsíně. „Ukaž?“ podívala jsem se na jeho ruku.

A opravdu, lezlo mu po ní klíště. „A tady další!“ zděsil se Tomáš. „To nic, ještě se nezakouslo,“ řekla jsem a shodila ho na zem a rozšlápla. „Jak to nic? Co když jich je na mně víc! Co když se přisály po cestě?

Co když dostanu boreliózu?“ Tomáš se přede mnou začal svlékat tak rychle, že jsem ani nestačila nic říct, natož odejít.

Tragédie, nebo komedie?

Odhazoval ze sebe jeden kus oblečení za druhým a já jen stála a dívala se na jeho atletické tělo. „Nemám skvrny na kůži?“ natočil se ke mně zády. „Ne,“ kroutila jsem hlavou. „A neleze po mně ještě nějaké další klíště?“ strachoval se Tomáš.

Nějak jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo se o něj bát. Vůbec mě nenapadlo, že bych měla šílet stejně jako on. „Mohl bych se tady vykoupat?“ obrátil se na mě úplně nahý.

Vyšel jenom v osušce

Nevěděla jsem, kam s očima. „Jistě, ale nezapnula jsem bojler, když jsme tu jen na otočku,“ pokrčila jsem rameny. „To nevadí!“ hlesl Tomáš a zmizel v koupelně. Pak už jsem jen slyšela, jak pouští studenou vodu.

„Tady máš ručník,“ nabídla jsem mu čistou osušku, kterou jsem našla ve skříni, než se vykoupal.

Pootevřel dveře a vzal si ji ode mě. Chvíli mu trvalo, než se otřel, a pak vyšel ven jen s tou osuškou uvázanou kolem beder. Ještě jsme se na chvíli posadili na terasu a pozorovali, jak se sluníčko pomalu chystá zapadnout.

Odjezd v nedohlednu

Když slunce konečně zašlo za hory, nastal čas k odjezdu. Tomáš se k němu ovšem moc neměl. Stále seděl v tom mokrém ručníku, a kdybych na něj nehodila deku, asi by už dávno zmrzl. „Pojedeme domů?“ zeptala jsem se nesměle.

„To bychom měli,“ řekl Tomáš, ale dál seděl na terase. „A oblékneš se?“ „Jo, jenom nevím do čeho,“ prozradil mi důvod, proč jsme tu stále dleli. „Vždyť máš oblečení,“ ukázala jsem na šňůru, kde bylo pověšené.

„Do toho já se neobléknu,“ zakroutil odmítavě hlavou. „Proč?“ nechápala jsem.

„Protože by tam mohlo být ještě nějaké klíště!“ Zamyslel se a pak se zeptal: „Nemáš tu nějaké pánské kalhoty?“ Pokrčila jsem rameny. „Nejspíš ne, ale můžeme se podívat do skříně, třeba v ní něco najdeme.“

Zpátky do civilizace

Stáli jsme před mou velkou skříní, ve které bylo jen moje ryze dámské oblečení. „Zkus třeba tyhle legíny,“ vytáhla jsem černé bavlněné kalhoty. „Ukaž?“ podíval se na ně. „To by šlo,“ přikývl. Byly mu sice trochu krátké, ale Tomáš byl spokojený.

„Můžeme jet!“ rozhodl. A tak jsem zamkla chalupu, zatímco Tomáš naložil do kufru tašku s nasbíranými ořechy, igelitku se svým oblečením, ve kterém se možná uvelebilo pár klíšťat, a vyrazili jsme k městu.

Od lesa se drží dál

Tak dopadlo naše první rande v přírodě před víc než dvaceti lety, na které ani jeden z nás nikdy nezapomene a vždy ho rádi dáváme k dobru při vyprávění historek o našem seznámení. Od té doby si s Tomášem společné chvíle užíváme raději v civilizaci města.

A když jednou za čas jdeme do přírody, nezapomene nás Tomáš oba natřít repelentem, pohlídat, abychom spolkli vitamin B, a pořádně se nacpali topinkami s česnekem.

Irena S. (48), Tachov