Dcera si moc přála navštívit židovský hřbitov nedaleko našeho domu. Jeden podvečer jsem jí přání splnila a málem nás to stálo život.

Společně s mou dcerou Adélkou jsme se vydaly na židovský hřbitov. Dcerka se ráda bojí, a tak jsem si řekla, že otestuji její statečnost. Nakonec jsme se bály obě, protože jsme spatřily něco, co jsme do té chvíle znaly jenom z hororů.

Měla pro strach uděláno

Když jsme se před několika lety s dcerou Adélkou vydaly na židovský hřbitov, chtěla jsem ji trochu postrašit. Od dětství měla ráda strašidelné pohádky a vyprávění o duchách. Během cesty jsem si z ní dělala trochu srandu a vtipkovala jsem, ať je opatrná.

„Co kdyby mrtvoly náhodou ožily?“ zkoušela jsem její statečnost. Netušila jsem, že můj vtip se stane částečnou realitou. Nakonec jsme toho večera byly vyděšené obě dvě.

Toužila jít na hřbitov

Pokaždé, když jsme autem odjížděly od našeho domu, se mě dcera ptala, co je to místo nahoře v kopci. „Myslíš ten židovský hřbitov?“ ukazovala jsem prstem z okénka. „Ano!“ přikyvovala Adélka.

„Moc bych se tam chtěla jít podívat,“ pokračovala nadšeně. Dlouho jsme jí to s manželem jen slibovali, ale protože dcerka o to opakovaně prosila, tak nakonec jednoho odpoledne nastal ten pravý čas, abychom se tam spolu vydaly.

Její odvaha se mi líbila

Jak už jsem zmiňovala, dcerka se ráda bojí. Nikdy neměla problém jít večer do lesa jen s baterkou a hledat tajemno. Když jela na letní tábor, nejvíc se pokaždé těšila na noční stezky odvahy.

Její houževnatost a odvaha se mi na ní velmi líbily, takže jsem uvítala nápad jít na hřbitov.

Šly jsme jen samy dvě

Byl podzim, sobota odpoledne, svítilo mrazivé sluníčko a dcerka, které bylo tehdy osm let, se nudila. „Mami, co kdybychom šly spolu konečně na ten hřbitov?“ navrhla. Neváhala jsem ani minutu.

Manžel zůstal doma s nemocnou mladší dcerou Natálkou a my s Adélkou jsme se vydaly na hřbitov. Musely jsme vyjít menší kopec a poté přeběhnout silnici.

Vše působilo poněkud strašidelně

Sotva jsme se ocitly na druhé straně, tak se nad námi zničehonic zjevil veliký černý mrak. Bylo to zvláštní, protože jinak bylo nebe světlé. Přišla jsem si v tu chvíli skoro jako v nějakém hororu.

S dcerkou jsme prošly dalším lesíkem, který kolem nás prapodivně šustil. Větvě stromů se za námi zavíraly a já cítila mrazení v zádech.

„To je docela strašidelný, viď?“ špitla dcerka. „To tedy ano. Teď by ještě mohly ožít mrtvoly a je to námět pro film,“ chtěla jsem ji trochu postrašit. Pak jsme došly k menší černé železné bráně. Otevřít šla jen ztuha. Musela jsem vynaložit hodně síly, abych s ní pohnula.

Procházely jsme se mezi náhrobky

Zazněl hlasitý skřípavý zvuk, který nás obě donutil povyskočit. „Teď musíme být potichu. Toto místo je posvátné a zaslouží si naši pokoru,“ zašeptala jsem. Adélka pokývala hlavou na souhlas.

Z jejího pohledu jsem pochopila, že se začíná opravdu trochu bát. Procházely jsme mezi rozpadlými náhrobky a vnímaly ponurost onoho místa. Došly jsme až na konec hřbitova a chvíli se v tichosti rozhlížely kolem dokola. Pak zaznělo něco, co připomínalo zvuk odsouvajícího se kamene.

Obklopily nás neživé bytosti

Já i dcerka jsme ztuhly a velmi opatrně jsme se otočily. Za námi byl shluk postav, které se ploužily ze strany na stranu. „Mami, co to je?“ hlesla tiše Adélka. „Nevím, ale nelíbí se mi to. Dej mi ruku,“ řekla jsem a pevně jsem ji chytla.

Chtěly jsme podivné postavy obejít a dostat se k bráně. Kráčely jsme potichu, aby si nás nevšimly. Myslím, že by se nám to i podařilo, kdyby Adélka nezakopla a neupadla. V ten okamžik se shluk lidí otočil naším směrem. Všechny ty bytosti se na nás dívaly mrtvýma očima.

Utíkaly jsme rychle pryč

Na nic jsem nečekala a rychle zvedla dcerku ze země. „Musíme rychle pryč!“ zakřičela jsem. Jelikož měla Adélka poraněný kotník, vzala jsem ji do náruče a chvátala, co mi nohy stačily.

Doběhly jsme k bráně hřbitova, která se zasekla. Cloumala jsem s ní, jak to jen šlo, ale za živého boha nešla otevřít. Dcerku jsem přes ni nakonec musela přehodit. Sama jsem pak bránu přeskočila, ani nevím jak.

Už tam nikdy nevkročíme

Postavy se k nám rozeběhly, což bylo znamením, že i my máme utíkat dál. Aniž bych se jedenkrát otočila, hnala jsem s Adélkou v náruči k našemu domu. Zastavila jsem se až před brankou do zahrady. Obě jsme těžce vydechovaly a po zádech nám přebíhal nepříjemný mráz.

„To bylo poprvé a naposledy, co jsme tam šly. Jasný?!“ rozhodla jsem. Dcerka ani nedutala, jen vyděšeně přikývla. Od té doby uběhlo už mnoho let, dcera vyrostla a žije se svým přítelem jen o několik ulic dál.

Když se však dívám z okna našeho domu na onen hřbitov, mám pocit, jako bych tam ty postavy stále viděla…

Zuzana D. (59), Hradec Králové