Stále jsem myslela jen na druhé, na sebe zapomínala. Pak jsem se zhrozila. Jak jsem mohla něco takového dopustit? Nemohla jsem se na sebe ani podívat!

Vlastně jsem se celý život starala jen o ty ostatní. Coby malá holka jsem pečovala o ztracená zvířátka. Několik zatoulaných pejsků a kočiček, ježek a nakonec i slepice, která se nechala ochočit a běhala za mnou klidně až do školy.

Byla to samozřejmě vesnická škola a nehrozilo žádné nebezpečí, že by ji, chudinku, přejelo auto. Prostě proto, že naší vesnicí téměř žádná auta nejezdila. Pár kluků na kole a jeden traktor.

Pořád jsem jen rodila děti

Škola byla pětitřídní a potom už jsme my děti musely dojíždět do města. Ale ani tady jsem nezahálela. Chodily jsme s děvčaty pomáhat do útulku a potom jsem vystudovala zdrávku. Je jasné, že i tady jsem měla příležitost starat se o ostatní.

Vdala jsem se a měla děti. Rovnou čtyři!

Až to poslední byl kluk, naštěstí. Jinak by manžel nedal pokoj. „Každý pořádný chlap musí mít syna!“ opakoval stále dokola. Ale kdo bude prát a vařit, mu bylo celkem jedno. Ale abych mu nekřivdila, i on stále jen pracoval, aby nás všechny uživil.

Čas utíkal jako zběsilý. Ani jsem si nevšimla, jak děti vyrostly! Odešly z domova a založily vlastní rodiny.

Časopis mi otevřel oči

Kolotoč začal nanovo. Vždyť když jsem pohlídala každé rodině jen jednou týdně, kolik volných dnů mi zbylo? Moc ne, protože jedno hlídání bylo málo… A tak až asi před rokem jsem si mohla konečně trochu odpočinout.

I vnoučata totiž začala odrůstat a služeb babičky už nebylo tolik potřeba. Jednou jsem si takhle v klidu seděla u kávy na zahrádce našeho domku a četla jakýsi časopis. Užívala jsem si vzácné chviličky nicnedělání.

Myšlenky se mi toulaly všude možně, když mě do očí udeřily nadpisy těch článků. „Starejte se o pleť! Pořiďte si nový šatník! Ozdravte organismus detoxem!“ hlásaly titulky a mně najednou připadalo, že jsem snad spadla z Marsu. Jak je to dlouho, co jsem udělala jen tak něco pro sebe?

Přestala jsem se o sebe starat

Co jsem šla do obchodu a něco hezkého si na sebe koupila? A před kolika lety jsem byla u kadeřníka? Stříhala jsem se sama a nosila stále jen džíny a tričko. Tak dvě nebo tři jsem si vždycky koupila na trhu a moc to neřešila.

Vždyť v nemocnici, kde jsem coby sestra sloužila už téměř čtyřicet let, samozřejmě s přestávkami na mateřskou, mi musela stejně stačit jen stále ta samá uniforma. Tak co!

Nevěřila jsem, co vidím

Manžel se na mě sotva podíval, a když, tak jen s otázkou, co bude k jídlu. Úplně se mi udělalo zle. Odložila jsem časopis a šla se podívat na sebe do zrcadla. Jako bych se neznala! „Prosím tě, co to tady vyvádíš?“ houknul na mě manžel z obýváku.

Byl jen v nátělníku a já ho najednou viděla úplně jinýma očima. Cizíma!

Velké břicho a prsa, která by snesla klidně dámskou podprsenku větší velikosti. Vytahané tepláky a mastné vlasy. Povzdychla jsem si a bez odpovědi jsem se statečně postavila před velké zrcadlo v předsíni. To, co jsem uviděla, mi doslova vyrazilo dech. Tahle ženská jsem nemohla být já!

Docela se mu líbím? Docela?

„Pane bože, to je hrůza!“ vykřikla jsem, až se manžel lekl a běžel ke mně, aby mi pomohl. Myslel, že je mi zle nebo tak něco. Starostlivě mě objal. A já se zastyděla. V duchu jsem ho kritizovala a on na mě byl tak moc hodný!

„Vždyť se mi docela líbíš,“ řekl smířlivě, když jsem mu vysvětlila důvod svého výkřiku. Naštval mě. Použil slovo „docela“? To bylo horší, než kdyby mi řekl, že jsem obluda. Hned jsem začala pracovat na změnách. Držela přísnou dietu, cvičila, nakupovala.

„Chci na plastiku!“ oznámila jsem manželovi a on ani neceknul. Opět mě naštval: „A ty bys taky mohl jít. Máš teď větší prsa než já!“ K mému údivu kývl. Rozpačitě se podrbal na tom svém břiše a přiznal se: „Už dávno na to myslím. Jen jsem se ti to styděl říct!“

Překvapil mě

Úplně mi tím přiznáním vyrazil dech. Můj přízemní manžel, a má takové myšlenky? No to se tedy člověk dozví věci! Dohodli jsme se, že půjdeme spolu. Dětem jsme namluvili, že odjíždíme na dovolenou. Z nemocnice jsme psali SMS jako o závod a vzájemně se podporovali.

Bylo to i navzdory bolestem moc hezké! Trochu jako dovolená a trochu jako být za školou. Tajnosti nás sblížily. Připadali jsme si jako dva spiklenci, které by nikdo nepochopil. Ale my jsme se chtěli cítit zase dobře. A chtěli se mít rádi.

Změna nám jen prospěla

Domů se vrátili dětem dva noví lidé. Manžel asi z té nemocniční stravy dost pohubnul a já se změnila k nepoznání. Obličejík jako zamlada a faldy ty tam! Omezila jsem i to pomáhání ostatním.

Potřebovala jsem pomoct především sama sobě a svému skomírajícímu manželství! S manželem už nejsme nejmladší, ale naštěstí ještě nebylo pozdě něco změnit. K lepšímu!

Eliška A. (61), Hradec Králové