Výměna bytu mě stála nemalé prostředky, ale stála za to. Moje radost ale neměla dlouhého trvání. Můj soused tyranizoval všechny nájemníky.

Po smrti manžela jsem stála před rozhodnutím, zda si ponechat krásný velký byt, ale platit vysoký nájem, nebo se přestěhovat do něčeho menšího. Měnit adresu po tolika letech se mi nechtělo, ale nic jiného mi nezbývalo.

Po mnoha navštívených bytech se mi zalíbil jeden, na okraji města. Byl v paneláku. Ale všechno bylo zrekonstruované. Hned v den stěhování jsem se seznámila s moc milou paní, která se hned starostlivě ptala: „Už jste se potkala s vaším sousedem?“

Sousedka mě varovala

Tvářila se u toho nějak podivně a tajuplně. Myslela jsem si, že si to jen namlouvám. Četla jsem toho času dost detektivek. „Už asi vidím záhady i tam, kde nejsou,“ řekla jsem si a pozvala paní na kávu. Byla sdílná, a tak mi o každém z baráku řekla nějaký drb.

Jen o tom sousedovi, na kterého se původně ptala, nic neprozradila. Prý že uvidím sama! Byla jsem na něho zvědavá. Netušila jsem, že brzy budu svého rozhodnutí, přestěhovat se právě sem, velmi litovat!

„Paní, máte nahlas puštěnou televizi! Takhle by to nešlo!“ zabouchal mi jednoho dne chlap jako hora na dveře a já pochopila, že je to můj soused. Pozvala jsem ho na bábovku, ale odmítl. Prý nic sladkého nejí!

Potom jsem našla ve schránce lístek: „Pokud okamžitě nezačnete pořádně vytírat schody, budu si na vás stěžovat!“ Psal to zase on a já si šla postěžovat k té hodné paní z patra pode mnou. Rozesmála se, ale potom mě varovala: „To je jen začátek. Počkejte, co bude vyvádět za měsíc!“

Zavolala jsem vnukovi

Myslela jsem si, že přehání, ale když jsem našla před svým prahem vysypaný odpadkový koš, uvěřila jsem. Můj život se změnil v neustálý boj. „Rušíte noční klid,“ oslovil mě policista poté, co dlouho zvonil na můj byt. Spala jsem a klid jsem nerušila.

Potom mi přišel úřední dopis. Prý porušuji zásady občanského soužití. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Nakonec jsem zavolala vnukovi. Od dětství chodil na judo a teď, v dospělosti, se věnoval boxu.

„Babi, víš, že jsem mírumilovný člověk. Přece nenabančím nějakému staříkovi!“ smál se, ale já si trvala na svém. „Nemohl bys vzít pár kamarádů a přijít na návštěvu? Možná by stačilo jen trochu vyhrožovat!

Upeču vám buchty…“ Na svoji oblíbenou pochoutku vnuk slyšel a přivedl další dva chlapy.

Dostal co proto

Svaly měli, až oči přecházely. Schválně přišli v krátkých rukávech. Kdybych je neznala, asi bych se strachy sesypala. Společně jsme zazvonili na souseda: „No, kdo to otravuje?“ zakřičel, ale to už šli ti moji „kluci“ dál. Že se ten protivný dědek lekl, nemusím asi zdůrazňovat.

Jenže jednomu z vnukových kamarádů to nestačilo. Popadl ho za košili a jakoby nic ho zvedl asi půl metru nad podlahu. Soused kopal nožičkama ve vzduchu a byl úplně bezmocný. Skoro jsem dostala strach, aby se mu něco nestalo.

„Já už budu hodný!“ vyhrkl jako malé dítě a my se všichni dali do smíchu. Pár dní nebylo po sousedovi ani vidu, ani slechu. Potom přijela firma a odstěhovala ho. Možná tyranizuje jiné nájemníky, možná je opravdu hodný. Hlavně že je klid!

Jarmila P. (68), Most