Táta hledal šikovného chlapíka na výpomoc, protože jsme si už s barákem nevěděli rady. A tak se v mém životě objevil statkář Karel.

Ani nevím, kdy to přesně začalo. Máma umřela, táta očividně stárl a já se odjakživa vyznačovala notorickou nešikovností. A v tom našem až nesmyslně velikém baráku byla pořád nějaká práce vyžadující zručného kutila.

Ještě abych vysvětlila, proč byl náš dům nesmyslně veliký: táta ho kdysi postavil s tím, že si tam jednou přivede jeho milovaná jediná dcera ženicha, jemuž povije kupu dětí – tak aby se tam netísnili. To si nemusel dělat starosti. Místa je v baráku tolik, že se v něm občas hledáme.

„Já vám tu vaši vilu skoro závidím,“ povídá mi tuhle paní Strnadová z bytovky pod samoobsluhou.

„My máme jen dva pokojíčky, a když k nám přijdou na návštěvu mladí s dětmi, tísníme se tam jak kanáři v kleci.“ Oči jí svítily zlomyslností, táhla dvě tašky, aby tu jejich drobotinu řádně nakrmila.

Zato ty jsi sama, stará panna, kterou nikdo nechtěl – říkal její potměšilý úsměv. Myslím, že by se lidé neměli posmívat těm, kdo zůstali sami. Je to dost hrozné i bez posměchu. Naštěstí nejsem tak docela sama, mám tátu, ač stařičkého a podivínského.

A proto se to taky stalo. Táta sháněl zručného chlapa na výpomoc.

Zloději!

Měl spoustu požadavků:

aby to byl slušný člověk, žádný kriminálník nebo alkoholik, aby nechtěl moc peněz, aby se s ním dalo povídat, neboť táta si rád popovídá, aby vypadal úhledně, táta totiž nesnáší chuligány s dlouhými vlasy, a aby pracoval rychle a kvalitně.

Dokonce ho napadlo, že by rád, aby si chlapík při práci zpíval, pokud možno operní árie, ty táta miluje. „Hledáš na výpomoc chlapa se školeným hlasem?“ nevěřila jsem svým uším. Nejistě připustil, že od posledního požadavku přinejhorším ustoupí.

Dali jsme si inzerát na vývěsku před samoobsluhou a poptávali se lidí. Hned se toho ochotně ujala čilá paní Strnadová a poslala k nám pokrývače, který ale (prý) umí všechno na světě.

Vypadal jako obr Pulusán z dětské knížky Tajemný hrad Svojanov, měl delší vlasy, černé jako uhel, a opravu střechy garáže odhadl na šedesát tisíc korun. Otec ho vyhodil. „Jsi nestydatej zloděj! Za to jsem měl dřív embéčko!“ volal za ním rozhorleně. „A zpívat by asi taky neuměl,“ usoudila jsem.

Máš rád Rusalku?

Za týden nebo za dva zazvonil jiný obr, nakrátko ostříhaný. Řekl, že slyšel, že potřebujeme pomoci, neboť nám barák padá na hlavu a nevíme si rady. „Tak mi vás nějak přišlo líto, i když vás znám jenom od vidění,“ povzdychl si.

„Ty budeš asi náš člověk,“ spokojeně poznamenal táta. „Máš rád Rusalku?“

Když obr vzápětí zaburácel Měsíčku na nebi hlubokém a z blízké jabloně opadalo listí, bylo rozhodnuto.

Střechu garáže opravil za lidovou cenu a ostříhal živý plot ze smrčků, už tak přerostlý, že špičky lezly do drátů elektrického vedení a občas to tam nebezpečně zajiskřilo.

Povídal si rád. Už to byl pomalu takový rituál: po práci jsem udělala kafe, donesla ho na zahradní stolek, kterému vytrvale padaly nohy (i to opravil), a rozhovořili jsme se. „Jste ženatej?“ zajímalo tátu. „Mám tu neprovdanou dceru staršího data.“ Vždycky byl neomalený.

Odstřelila jsem ho očima a obr zdvořile pravil: „V tomto případě to říkám nerad, ale jsem ženatý a mám patnáctiletou dceru.“ V duchu jsem těžce vzdychla. Bylo mi tehdy osmačtyřicet a říci, že jsem měla nejvyšší čas na vdavky, by bylo komické.

Už jsem žádný čas neměla. Ale i tak mě občas napadlo: Co když existuje malá, maličká naděje?

Hortenzie

Jednou táta usnul v ušáku, a tak jsme si povídali ve dvou. A to už si postěžoval. „Lítám jako hadr na holi,“ podotkl smutně. „Mám statek, to je práce od nevidím do nevidím. Do toho manželka, že chce koně.

U mě je zvykem, že když žena něco chce, taky to dostane. Postavil jsem stáj, přivedl koně. Teď chce dalšího. Jsem unavený. Vstávám v půl čtvrté.“

Opravdu se mu zavíraly oči. Ta jeho žena, jmenovala se Jana, patrně vedla skvělý život. Podle toho, co líčil, ležela na zahradním lehátku nebo v houpačce, v zimě spočívala v ratanovém houpacím křesle, a poroučela. A kdyby aspoň byla spokojená, ale to ona nebyla.

„Dneska zase nadávala,“ unaveně spustil ramenatý muž, jmenoval se Karel. „Zvadly nám hortenzie, vím, měl jsem zalívat, ale vypadalo to na déšť, obloha se mračila jako čert, myslel jsem, že přijde liják. Nespadla ani kapka.“

Nedalo mi to, osmělila jsem se a zeptala se, proč kytky nezalila Jana. Pokrčil rameny. „Jana je teď hodně v sedle,“ objasnil zachmuřeně. „Zamilovala se do koní, jsem rád, že má zábavu, většinou se na statku chudinka nudí. Nechci ji otravovat se zalíváním hortenzií.“

Měsíčku na nebi

Brzy se ukázalo, že Jana je druhá žena, výrazně mladší. Karel se bál, aby o ni nepřišel, zároveň ho to manželství vyčerpávalo a někdy i lekalo.

„Nelíbí se mi, jak se Jana chová k Míše,“ prozradil, když vzadu opravoval děravý plot a já mu nesla vydatnou svačinu.

„Míša je dcera z prvního manželství. Občas za mnou přijde. Jana ji nenávidí. Sotva jí odpoví na pozdrav. Včera na ni křičela, ať prý neleze ke koním, že je stresuje.“ V duchu jsem si řekla, že Jana musí být příšerná semetrika.

Ukázal mi její fotku – rázem se mi rozsvítilo. Mladá vysoká dlouhonohá zářivá blondýna.

Oženil se s ní bez ohledu na to, že má děsnou povahu. „Víš co?“ napadlo mě. „Vem Míšu někdy sem. Tady se neřve. Upeču koláč.“ Opravdu ji přivedl. Prožili jsme pěkné odpoledne. Míša byla sice puberťačka, ale tichá, nesmělá a slušně vychovaná.

Za koláč zdvořile poděkovala a záhy se už smála, protože můj táta vylezl na pařez a zpíval Měsíčku na nebi hlubokém a její táta se k němu chutě přidal.

Pak jsme vyzvídali, jestli chodí s nějakým klukem, a Míša nám popisovala nápadníka, který o ni má možná zájem, ale pořád mlčí a jen se na ni dívá oddanýma hnědýma očima.

Najednou se překvapivě rozpovídala. Cítila se u nás dobře. Bylo mi jí líto. Rodiče se rozvedli, macecha se k ní chová jako zlá ježibaba ze strašidelné pohádky. Chudák holka.

Obrovská chyba

I Karel si všiml, jak Míša na návštěvě pookřála. „Tak veselou a povídavou jsem ji už dlouho neviděl,“ radoval se. „Je vidět, že to s dětmi umíš. Kdyby byla taková i Jana, dal bych za to všechno na světě.“ Ucítila jsem neurčitou naději.

Já bych zas dala všechno na světě za utěšený rodinný život, za muže jako je Karel, za dceru jako je Míša.

Je to jen sen, brzdila jsem se. Ale co když není? Karel s Míšou k nám teď přicházeli častěji, už ne na výpomoc, ale na návštěvu. Na ta letní odpoledne ráda vzpomínám. Třeba jak vzal můj táta Míšu na ryby a my jsme u zahradního stolku osaměli. Karel se mi zahleděl do očí a hlasem, který se znatelně chvěl, povídá:

„Už s Janou nemůžu žít. Byla to obrovská chyba. Byl jsem blázen, že jsem si ji vzal.“ Srdce se mi rozbušilo. Zapípala jsem, že mě mrzí, že se tak trápí. Svěřil se, že to Janě už všechno řekl. Okamžitě si sbalila kufry a zmizela. Je volný.

Cítila jsem naději i nejistotu. Zmítala jsem se mezi radostí a hrůzou, že to dopadne špatně.

Na statku

Karel mě vzal na statek, pyšně mě jím provedl, Míša šla vedle mě z druhé strany a držela mě za ruku. Byla jsem nejšťastnější na světě. Pak se rozpršelo, seděli jsme všichni tři na terase a Karel řekl: „Takový klid!

Teď je mi dobře.“ Zavřela jsem oči a přála si, aby ta chvíle nikdy neskončila. „Asi jsem se zamiloval,“ zašeptal Karel, když už byl nadohled podzim.

Zrovna jsme na statku česali jablka. Je to tady, blesko mi hlavou. Vyzná mi lásku. Místo toho mi ukázal fotku. No ovšem, mladá blondýna. Seznámili se na inzerát. Koukala jsem jinam, aby si nevšiml, že brečím. Slezla jsem ze žebříku a vydala se za Míšou do stáje.

Objala jsem ji. Neměla jsem to srdce říct jí, že se s ní loučím, tak jsem ji jen chvíli držela v náručí. „Ty už jdeš?“ podivila se. „Nechoď ještě.“ Nedokázala jsem promluvit. Něco nesrozumitelného jsem zadrmolila a odešla navždy. Pro slzy jsem neviděla na cestu.

Alice (54), jižní Čechy