Milan si sice přál kluka, ale když se narodila Bára, jeho nadšení neznalo mezí. Ti dva byli do jisté doby nejlepšími kamarády.

Manžel byl odedávna vzorný táta, Barborku zbožňoval. Kdykoli bylo potřeba, zastoupil mě, nezdráhal se holčičku přebalit, pral pleny, žehlil, uspával ji. Byla jeho miláček. Zapomněl, že si přál kluka.

Nejspíš si řekl, že z ní vychová kluka aspoň napůl, přistihla jsem ho, jak ji posazuje na stromy anebo vypráví o druhé světové válce v době, kdy jí bylo sotva pět. Okouzleně k němu vzhlížela, on ji zbožňoval a rozmazloval.

Když začala chodit do školy, vymínil si, že mu přenechám třídní schůzky – blažilo ho poslouchat, jak je ta jeho Bára bystrá. Byla i hezká, čím dál hezčí. I tím se chlubil, a ne každého bavilo prohlížet si miliony fotografií.

A pak se něco zlomilo. Byli nejlepšími kamarády, ještě když Bára sfoukla sedmnáct vesele planoucích svíček na narozeninovém dortu. Tehdy ještě ano. Potom přišel šok.

Zděšený šepot

Vraceli jsme se z chaty. Byla uplakaná neděle, červen začal nešťastně, třetí den lilo. Milan působil mrzutě, protože Bára s námi poprvé odmítla jet. Nevěřil svým uším, když oznámila:

„Musím se učit, píšeme strašnou písemku z matiky, když z ní dostanu jedničku nebo dvojku, mám šanci mít dvojku i na výzo.“ Upřímně se podivil: „Co je to za nesmysl? Proč by ses nemohla učit na chatě?“

Odpověděla, že na chatě nemá svůj klid, učebnice, knihovnu a taky že se tu možná staví Stáňa, premiantka, a leccos jí vysvětlí: „Třeba kuželosečky, ty jsou strašný.“ Když jsem to slovo uslyšela, podlomila se mi kolena. Vzdali jsme se, odnosili tašky do auta a zamávali jí, stála v okně.

Možná jsme ji tam neměli nechávat, vířilo mi hlavou. Jsme naivní, slepě jí věříme. No, a když jsme se vrátili a odemkli, slyšeli jsme zděšený šepot a šustění. Bára nebyla v bytě sama.

Než jsme se vzpamatovali, neuvěřitelnou rychlostí kolem nás proběhl polonahý mladík a zmizel pod schody.

Tak krásná

Milan si sedl na botník. Sahal si na srdce. Lekla jsem se, že má infarkt. „Jak mě mohla tak strašně zklamat?“ šeptal. Přiběhla Bára, brečela a dokola opakovala, že se to všechno stalo kvůli tomu, že jsme se vrátili dřív. „Patrik byl už na odchodu,“ vykřikovala.

Milan jí vrazil facku, až zavrávorala. „Už nejsi moje dcera!“ řval na celý panelák. Byla to hrozná roztržka mezi otcem a dcerou, kteří se doteď bezvýhradně milovali. Promluvil na ni až o řadu měsíců později, když si zkoušela šaty na maturitní ples.

„Jsi tak krásná, že se tomu drzýmu klukovi vlastně ani nedivím,“ řekl s obdivem. Spadl mi kámen ze srdce. Vidět je, jak se spolu po dlouhé době zase smějí, jak jsou zase kamarádi, bylo jako balzám. Tehdy jsem se rozplakala.

Jitka (61), Šumperk