Po smrti mého tatínka se celý náš dům zahalil do smutku. Radost a smích byly ty tam. Až do jednoho dne, kdy se stalo něco neuvěřitelného.
dyž mi před lety zemřel milovaný tatínek, hodně se toho změnilo. Všem nám hodně moc chyběl. Moje maminka byla velmi smutná a naši psi jako kdyby ztratili chuť žít. Jedno ráno, pár měsíců od tátovy smrti, se však psi nebývale radovali.
Běželi k jabloni, kde otec za svého života často a rád sedával. Nedalo mi to a šla jsem se tam také podívat. Od té doby vím, že je tatínek pořád s námi a dohlíží na nás.
Na duchařinu jsem nikdy nebyla
Nikdy, dokonce ani když jsem byla malá holka, jsem si nepřipouštěla, že by mohly existovat duše zemřelých.
Na rozdíl od většiny mých spolužaček a kamarádek, které byly jeden čas až posedlé vyvoláváním duchů a spiritistickými seancemi, já jsem se o něco takového vůbec nezajímala.
Byla jsem přesvědčená o tom, že smrtí je zkrátka všemu konec. Že už nic po ní neexistuje. Opak jsem si začala přát až v době, kdy mi umřel táta.
Pár měsíců po jeho smrti se pak skutečně stalo něco, co mě přesvědčilo, že duše mrtvých existují a nikam neodcházejí.
Odešel v pokoji
Tatínek sice nezemřel za žádných tragických událostí nebo při těžké nemoci, byl zkrátka starý. Umřel ve věku osmdesáti dvou let. A ještě ke všemu doma, což bylo jeho největší přání. V tomto domě, kde jsem s našima vyrůstala, žiji dodnes.
Je to obrovský barák tak pro tři rodiny. Mám zde vše, co potřebuji. A navíc je tu také moje mamka.
Všichni jsme ho měli rádi
Po otcově smrti jsem věděla, že nechci, aby maminka zůstávala sama. Moji rodiče se milovali, žili spolu více než padesát let a otcův odchod ji velice ranil. Stejně tak naše psy, kteří byli otcovými miláčky.
Vždycky s nimi chodil na dlouhé procházky do nedalekého lesa a také s nimi často sedával pod velikou jabloní, kterou máme na zahradě.
Psi truchlili také
Po jeho smrti jsem si na to místo nedokázala sednout. Bylo to příliš živé a bolestivé. Stále jsem ho tam viděla, jak tam sedí a Thora s Rexem tiskne k sobě. Také psi se chovali jinak. Byli pořád někde zalezlí a spali.
Radost z jejich očí vymizela, ocáskem nezavrtěli. Už je nebavilo lítání po zahradě, chytání klacků nebo sbírání popadaných jablek. Také o žrádlo neměli skoro zájem. Jako kdyby s tátou odešel i kus z nich.
V domě zavládl smutek a ticho
V celém domě panoval smutek, žal a ticho. Pořád jsem přemýšlela nad tím, jak nás z toho dostat. Sama jsem neměla na nic náladu, z ničeho jsem se nedokázala radovat. Mamka tvrdila, že to chce zkrátka jen čas. To je všemocný lék, slibovala.
Ano, říká se to, ale moc to nepomáhalo. Ale pak se jednoho dne stalo něco, co nás všechny probralo ze smutku.
Nadšeně vyrazili ven
Došlo k tomu tři měsíce po otcově smrti. Psi mě ráno natěšeně vítali v kuchyni. Všichni vrtěli ocásky a pořád na mě poštěkávali. „Co vám je?“ divila jsem se. Byl to nezvyk vidět je zase tak veselé.
Thor si pak stoupl na zadní nohy a předními tlapkami se snažil otevřít dveře ven. „Tak dobře, já vás pustím,“ řekla jsem jim a vzala za kliku. Oba dva vyletěli ven jako rakety a mazali k tátově jabloni.
Nevěřila jsem vlastním očím
Když jsem se zaposlouchala do jejich štěkotu, něco jsem v něm cítila. Připomnělo mi to dřívější časy. Dobu, kdy tu s námi táta ještě byl. Na chvilku jsem se zamyslela. „Štěkají, jako když vítají tátu,“ pronesla jsem tiše.
Seděl na své lavičce
Nedalo mi to a šla jsem se za nimi podívat. Když jsem vyšla před dům a podívala se k jabloni, nevěřila jsem vlastním očím. Táta seděl na své lavičce pod jabloní a drbal naše psy. Pootočil se ke mně a zamával mi, jako když žil. Gestem ruky ukázal, abych šla k němu.
Dotknout jsme se ho nemohly
Třesoucí se rukou jsem položila hrníček s kávou na stůl na verandě. Nejistě a s bušícím srdcem jsem vykročila směrem k tátovi. Za zády jsem slyšela mamku, jak volá tátovo jméno. Rozeběhla se ze dveří tak rychle, že u něj byla dřív než já.
Doběhla jsem za nimi. Táta vypadal jako z páry. S mamkou jsme ho chtěly obejmout, ale sáhly jsme do prázdna. Nicméně při pohledu do jeho tváře jsem zase cítila ten hřejivý pocit na srdci.
Jeho duše je tu stále s námi
Mamka radostí plakala, psi štěkali, a já? Já jsem si jen naplno vychutnávala ten úžasný moment, že zase vidím svého milovaného tátu. Byl to velmi silný okamžik, na který nikdy nezapomenu. Obešel se beze slov, ale řekl mnoho. Ukázal nám, že duše našeho taťky je pořád s námi.
Dohlíží na nás
Od toho dne už uplynuly téměř dva roky. A i když k dalšímu setkání zatím nedošlo, my se zase radujeme. Psi se chovají jako před tátovou smrtí. Každé ráno štěkají vesele u jabloně a já vím, že táta tam někde prostě je, i když ho nevidím. Že nás všechny pozoruje a ostražitě hlídá každý náš krok.
Kamila H. (53), severní Morava
