Že existuje štěstí v neštěstí, jsem se přesvědčila už mockrát. Jako tehdy, když mi mého budoucího muže přivedl do života lupič, který si políčil na můj oblíbený obchůdek.

Každé léto jsem jezdívala k tetě do Prahy. Obývala malý byt v oprýskaném činžáku, v jehož přízemí byl obchůdek s látkami. Tetička tam byla vedoucí a já měla radost, že jsem jí občas mohla v obchodě pomáhat. Byla zapálená pro svou profesi a díky tomu jsem i já snila o práci prodavačky.

Vykradli nás!

Bylo mi čerstvě osmnáct let, přišlo léto a já ho trávila zase u tety. Pamatuji si vše, jako by to bylo včera. Teta brzy ráno odešla do obchůdku, ale po chvíli se přiřítila celá udýchaná zpět do bytu. „Vykradli nás!“ křičela vyděšeně.

Utíkala jsem s ní dolů a uviděla tu spoušť. Někdo v obchodě vypáčil zámek, dostal se dovnitř a tam bral vše, co mu přišlo pod ruku.

Od látek až po starou, zdobenou kasu, která ale naštěstí byla prázdná. Tržbu předchozí večer odnesli do záložny. V té chvíli to ovšem teta jako polehčující okolnost nebrala, a spolu s ostatními pracovníky prodejny nahlas lamentovala.

Zanedlouho se kolem shromáždilo celé okolí. Samozřejmě i policisté, kteří začali vyšetřovat.

„Musím vám položit několik otázek, slečno,“ řekl mi ten nejmladší z nich dramatickým tónem. Začal mě podrobovat křížovému výslechu, jako kdybych snad já sama byla tím lupičem.

Bylo mi to nepříjemné a snažila jsem se mu vysvětlit, že byť bydlím s tetou nad obchodem, nic jsem neviděla ani neslyšela.

Na všechny otázky jsem drze odsekávala. „Je to všechno?“ zasyčela jsem nakonec a on překvapeně kývl. Ovšem den nato přišel znovu, právě, když jsem v prodejně pomáhala s úklidem. „Mám na vás ještě pár otázek,“ řekl mi.

A i když jsem namítala, že by se měl ptát spíše tety, nebo ostatních prodavačů, nedal se odbýt. Ještě více mne ale znejistilo, že mi pokládal stejné otázky jako předchozí den. Až na jednu. „A ještě poslední otázka. Mohu vás pozvat na kávu?“

Další otázky?

Ani už si dnes nepamatuji, jak přesně jsem mu odpověděla. Pravdou ale je, že jsme se nazítří opravdu sešli. Zpočátku jsem si říkala, že to možná byla chyba. Policistu v sobě opravdu nezapřel.

Když ale opadla prvotní nervozita, spadla i jeho pracovní maska strážníka, a za ní se skrýval prima kluk.

Lumpa, který vykradl prodejnu policie nikdy nedopadla, zato já jsem se o rok později vdávala a stěhovala nadobro do Prahy. A tak tu žiju stále, avšak z toho urputného policisty je už dnes vcelku krotký důchodce. Můj důchodce.

Marie (71), Praha