Ani nevím, kdy to začalo. Nepříjemný pocit, který mě sžíral ve dne i v noci. Žárlila jsem na všechny a na všechno. Nedokázala jsem si pomoct!

Není to hezká vlastnost, žárlivost, i když se říká, že kdo nežárlí, nemiluje. Od svých kamarádek jsem často slýchala, jak prohledávají manželům kapsy, aby se ujistily, že nemají nějakou jinou. Mně to bylo vždycky jen k smíchu.

Měla jsem důležitější věci na práci! Vychovávala jsem tři syny a manžel byl stále jen práci. Na všechno jsem byla úplně sama.

Byla jsem nespokojená

Často jsem ani nevěděla, kde mi hlava stojí, co jsem měla starostí. Stihnout chodit do zaměstnání, vyzvedávat ratolesti z nejrůznějších kroužků a potom se jim také trochu věnovat, mi dávalo pořádně zabrat.

Po večerech jsem ještě na děti šila a pletla, abychom alespoň trochu ušetřili a mohli jet v létě na nějakou slušnou dovolenou.

Samozřejmě jen v tuzemsku, o moři jsme si mohli nechat jen zdát. Nepřišlo mi to ale nijak zvláštní nebo výjimečné. Žili jsme podobně jako většina rodin v té době. Jak roky utíkaly, měnili jsme se i my. Manžel postupně začal víc vydělávat a kluci se osamostatnili.

Mně najednou zbýval čas na sebe, který jsem nedokázala vyplnit. „Co si najednou stěžuješ? Buď ráda, že už nemusíš tolik všem posluhovat! Najdi si koníčka,“ domlouvala mi kamarádka Zdeňka, ale já byla čím dál nespokojenější. O nějakého koníčka jsem neměla vůbec zájem.

Podezírala jsem manžela z nevěry

Cvičit mě nebavilo a vlastně mě nebavilo vůbec nic. Mezi lidmi jsem byla celý den, tak proč je vyhledávat ještě ve svém volnu? Tak jsem si jen četla nebo něco vyráběla podle časopisů pro kutily. Nebylo to úplně ono, ale alespoň jsem zabila čas.

Jednou přišel manžel z práce v takové podivné náladě. Jakoby povznesené či rozjařené.

Nedokázala jsem to přesně definovat, ale něco mi na něm nehrálo! „Je mi nevěrný!“ blesklo mi najednou hlavou a já byla okamžitě přesvědčená, že se mi podařilo uhodit hřebík na hlavičku. „Ty mi zahýbáš, viď?!

Koukej se přiznat, nebo bude zle!“ zaútočila jsem na něho a on se rozesmál. Plácal se do stehen a jeho hurónský smích se rozléhal celým bytem.

Chechtal se, jako bych právě řekla nějaký vtip! „No to snad nemyslíš vážně! Přidali mi a já jsem se ti to chystal zrovna oznámit. Dokonce jsem ti přinesl kytku!“ řekl a z předsíně přinesl pugét růží. Bílých, mých nejoblíbenějších!

Já mu ale na tu lest neskočila. Přestala jsem s ním mluvit a svěřila se kamarádce.

Myslela jsem, že mi všichni lžou

I ona se tak nějak podivně při té novině zatvářila. Hned mě napadlo, zda mi nezahýbá můj manžel nakonec s ní… Byla o dost mladší než já, a bohužel i hezčí. Měla sošnou postavu a krásné dlouhé vlasy. Nemohla jsem se s ní vůbec rovnat!

Rychle jsem se s ní rozloučila, nechtěla jsem dělat skandál v kavárně, kde jsme zrovna byly. Utíkala jsem domů. Zklamaná z falše kolem sebe! Doma na mě čekal nejstarší syn. Prý že si se mnou musí promluvit. „Tak ty už to víš!

Tvůj tatínek mi zahýbá s mojí nejlepší kamarádkou,“ vypálila jsem na něho a on zbledl.

Byl to důkaz, že o tom věděl a tajil mi to! On ale zapíral. Prý o ničem neví a myslí, že celé je to hloupost… Nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem už vůbec nikomu. I sousedé se mi zdáli jiní. Takoví tajemní. Jakoby se mi za zády smáli!

Zasáhl můj dospělý syn

Můj život se změnil k nepoznání. Neměla jsem nikoho a byla ve své zášti úplně osamocená. Jako kdyby všechno zčernalo. I chuť k jídlu jsem ztratila. Stejně bylo všechno otrávené hnojivy! Jakoby neexistoval na celém světě nikdo mimo mě a mé bolesti. Jako bych se ocitla v nějakém zlém snu.

„Mami, teď půjdeš se mnou!“ poručil mi můj nejmladší syn René, když se zcela nečekaně zjevil jednoho rána u našich dveří. Nedbal, že odcházím do práce a nemám na jeho žerty čas. Posadil mě do auta a odvezl k lékaři. K mému lékaři! Ten ho vyslechl a potom mi položil mnoho otázek.

Už když jsem na ně odpovídala, napadlo mě, že se mnou není něco v pořádku. Potom mě poslal na psychiatrii. Prý mám nějakou lehkou duševní nemoc! Podvolila jsem se a začala brát předepsané léky.

Pomohly mi léky

Neuplynul ani měsíc a bylo mi najednou líp. Všichni na mě byli hodní a trpělivě se o mě starali. Manžel dokonce koupil nějakou dovolenou u moře. Po návratu už bylo všechno v naprostém pořádku.

Čekalo mě jen pár kontrol u lékaře. „Mám za to, že brzy budete vyléčená,“ řekl spokojeně můj „cvokař“, jak jsem moc milému a vstřícnému psychiatrovi říkala. On se na mě usmál, jako by mi četl myšlenky.

Už je dobře

Opřel se pohodlně do svého křesla a tichým hlasem mi řekl: „Víte, duševní nemoci jsou velmi časté a lidé se za ně stydí. Při tom je to stejné, jako by si zlomili nohu nebo dostali těžší chřipku. Přece by také šli k lékaři a nepředstírali, že se nic neděje! Mám z vás radost, že jste dokázala překonat ostych a léčila se!“

No, trochu přeháněl, protože nebýt mojí rodiny, a hlavně mého syna… Ale hlavní bylo, že už jsem nikoho nepodezírala. Všem jsem se omluvila a je mi na světě už zase dobře!

Marie P. (56), Cheb