Jsem obyčejná holka z Brna. Když jsem po škole nastoupila na brigádu do jedné firmy, hned mě tam okouzlil jeden z mých kolegů.

Pětatřicetiletý Pavel byl ke mně od začátku milý. Ochotně se mě ujal a všechno mi trpělivě vysvětloval. Zalíbilo se mi tam, a když přišla nabídka, jestli bych nechtěla ve firmě zůstat, kývla jsem.

Vyznal mi své city

S Pavlem jsme seděli ob jednu kancelář. Párkrát mě pozval na oběd a jednou, to když jsem ve firmě pracovala už skoro půl roku, dokonce i na večeři. Zamířili jsme do jedné docela příjemné brněnské restaurace.

Pojedli jsme a povídali si jako obvykle. Objednali jsme si k tomu dobré vínko a ani jednomu z nás se nikam nechtělo. Najednou Pavel jakoby zvážněl. Podíval se mi do očí. „Víš, Lucko, už dlouho se mi moc líbíš, ale teprve dneska jsem našel odvahu ti to říct.

Mám tě moc rád a chtěl bych, abys byla po mém boku. Souhlasíš?“

Jeho slova mě trochu zaskočila. O Pavlovi jsem jako o svém případném partnerovi nikdy neuvažovala. Byl pro mě hlavně senzační kolega, který se vším pomůže. Najednou mi ale ledacos došlo.

A proč vlastně ne?!

Když jsme v práci naťukli nějaké téma, obvykle jsme zjistili, že naše názory a vkus k sobě docela ladí. V něčem se shodujeme, v něčem docela dobře doplňujeme. Nemáme spolu žádný zásadní problém, nehádáme se.

Proto jsem přikývla. „Počkej, ale čeká tě ještě jedna zkouška,“ řekl Pavel. „Uvidíš, kdo to bude. Taky je členem naší domácnosti. Moje maminka to ale není,“ dodal trochu záhadně. Pochopila jsem, až v momentě, kdy jsem přišla k němu domů.

Když mi otevřel, ke dveřím přišel kokršpaněl. Neštěkal. „Seznamte se. To je můj pes Max. To je moje přítelkyně Lucka,“ uvedl nás Pavel. Přišlo mi to docela legrační. Max mě očichal a zdálo se, že je všechno v pořádku.

Jednoduše žárlil

Jednou jsme s Pavlem vedle sebe leželi, jeho maminka tehdy byla na návštěvě u své sestry, a tak jsme měli celý byt pro sebe. Po chvíli jsem odešla na toaletu. Pes, který do té doby ležel opodál na koberci, vylezl na postel a zaujal moje místo vedle páníčka. Když jsem se vrátila zpět, příliš ho to nepotěšilo.

Domníval se, že vše už skončilo, já zmizím v propadlišti dějin a on bude opět mít páníčka pro sebe. Prostě žárlil. Chápu to, já bych asi reagovala stejně. Jak jsem ale chodila k Pavlovi domů čím dál častěji, pes žárlit postupně přestal.

Myslím, že rychle pochopil, že to s jeho páníčkem myslím dobře. Nicméně pes přesto vše velmi bedlivě sledoval.

Středem pozornosti

Když jsme se jednoho dne znovu sešli v Pavlově bytě, udělali jsme si výborný oběd, otevřeli láhev vína a potom se milovali. Vznešeného psa to patrně zaujalo a měl radost z toho, co se děje. Proto v okamžiku nejvyšším vylezl na postel a začal mi olizovat tvář. Přišlo mi to legrační, a začala jsem se proto hrozně smát.

Pavel chvíli koukal, ale pak se taky dal do smíchu. „Stalo se tohle už někdy?“ zeptala jsem se pak. Pavel zavrtěl hlavou. „Max sice vymyslí lecjakou lumpárnu, ale tohle mělo premiéru,“ vysvětlil mi.

„A jsem moc rád, že ti to nevadilo a vzala jsi to tak sportovně. Jiná žena by kvůli tomu určitě udělala cirkus,“ dodal.

Oblíbil si mě

Zkoušky se psem ovšem pokračovaly. Krátce nato šel Pavel na operaci slepého střeva, a když už ho pustili z nemocnice, přišla jsem za ním zase k němu domů. Měl tam zrovna návštěvu, kamaráda, kterého jsem shodou okolností také znala.

Pak ale kamarád odešel, chtěl nás nechat o samotě, abychom měli klid a mohli si nerušeně povídat.

Posadili jsme se tedy v pokoji na gauč, před námi byl malý konferenční stolek. Pes vylezl nejdříve Pavlovi na klín, potom na stolek. Uvažovala jsem o tom, co má pes v úmyslu na stolku dělat. Pes však moji úvahu přerušil.

Přiblížil se, vlezl ke mně na klín a začal mi postupně systematicky olizovat celý obličej.

Překvapilo mě to a dojalo. Zkrátka a jednoduše, pes mě zřejmě definitivně a s konečnou platností přijal do rodiny. „Hádám správně, že ta zkouška, o které jsi tenkrát v restauraci mluvil, byla tvůj pes?“ odvážila jsem se zeptat. „Jo,“ odpověděl se smíchem.

„Chápeš, vždycky jsme měli psa. Psi jsou v mém životě hodně důležití.

Když od nás odešel můj táta, byly mi čtyři roky. Máma si pak koupila psa, myslím, že právě tohle jí pomohlo překonat první dobu, než se dala psychicky do pořádku,“ vyprávěl mi. „Vždycky jsme pak měli minimálně jednoho psa, často dokonce dva, aby si mohli hrát.

Neumím si představit, že bych měl partnerku, která by neměla ráda psy,“ dokončil svůj příběh.

Velká šťastná rodina

Dva roky nato jsme s Pavlem koupili malý domek na okraji Brna, kam s námi šla bydlet i jeho maminka. Postupně se nám narodily tři děti a tvoříme velkou šťastnou rodinu, samozřejmě ještě se dvěma psy.

Lucie J. (51), okolí Brna