Napila jsem se ze zázračné studánky, její voda ve mně probudila neuvěřitelné schopnosti. Bohužel jen na malou chvíli. Později už tak kouzelně neúčinkovala.
Před mnoha lety jsme byli se sestrou Janou a bratrancem Petrem na letní dovolené v Lužických horách. Bylo mi tehdy dvacet osm let a měla jsem necelý rok po svatbě s Zdeňkem. Chtěla jsem, aby s námi jel i můj manžel, ale nemohl.
I bez něho jsme si vychutnávali volnost, odpočinek a pěkné počasí. Jednou jsme došli k lesní studánce. Voda byla průzračná, takže jsme se s chutí napili. Krátce nato se mi zamotala hlava.
Když jsem se podívala na sestru, kolem jejího těla jsem viděla jakousi barevnou záři. Dívaly jsme se na sebe a já pochopila, že něco podobného vidí i ona na mně. Tentýž barevný opar měl kolem sebe i Petr. Na rozdíl od nás tím ale Jana nebyla zaskočená.
Byla to aura?
Přistoupila ke mně, a řekla, že vidí moji auru. Vysvětlila mi, že to je energie, kterou vyzařuje každý člověk, ale která není běžně okem viditelná. Řekla mi, že v té vodě ze studánky je něco zázračného, co nám umožnilo auru vidět.
Napila jsem se ze studánky ještě jednou a najednou jsem viděla auru kolem všeho, i kolem stromů. Byla jsem z toho zmatená. Rozhodně mě ta nově nabytá schopnost netěšila tak jako Janu, která si zázračné účinky vody vychutnávala. Raději bych se bývala hned vrátila do „normálního“ stavu.
A Petr byl na tom obdobně. Přemluvili jsme sestru, abychom studánku opustili a pokračovali v cestě. S úlevou jsem zjišťovala, že účinky vody pomalu vyprchávají. Než jsme došli k penzionu, kde jsme byli ubytovaní, už jsem zase viděla svět normálně.
Musela ji mít!
Hodně jsme si pak o tom večer povídali. Sestra chápala, že se nám taková věc mohla jevit jako nepříjemná. Viděla jsem na ní ale, že se chce ke studánce druhý den vrátit a vodu s kouzelnými účinky si načerpat do zásoby.
S Petrem jsme ji ke studánce další den doprovodili. Jana si vzala s sebou do batohu několik plastových lahví, které naplnila. Sama se ještě ze studánky napila a my s Petrem viděli, že opět vidí auru všude kolem.
Kouzlo zmizelo
Po návratu do penzionu sestra ochutnala vodu z petky. Zatvářila se zmateně. Na Petrův dotaz, co se děje, řekla, že účinky vody nefungují. Poprosila nás, jestli bychom se mohli také napít. Nic to s námi tentokráte neudělalo.
Byla to záhada. Vypadalo to, že mimo studánku voda ztrácí účinek. Další den jsme vyrazili ke studánce do třetice, ale ať jsme hledali, jak jsme chtěli, zázračný pramen jsme už nenašli.
Sestra se vyptávala místních, avšak ti o žádné studánce nic nevěděli a dívali se na ni jako na blázna. Doteď, když na to občas vzpomínám, si musím přiznat, že až tak nepříjemná zkušenost to nakonec nebyla. Na okamžik jsme měli možnost vidět svět jinýma očima.
Lenka (57), Mělník
