S Milanem jsem chodila od třinácti let. Zažila jsem s ním všechno. Byli jsme spokojený pár. Nenapadlo mě cokoli měnit.
Podle nich jsme byli nudní. I když mě občas kamarádi popichovali, nikdy mě nenapadlo pochybovat o mém vztahu s Milanem. Nebezpečí číhalo jinde. Kamarádky nějaké partnery vystřídaly. A já poslouchala, jaký je rozdíl mezi Petrem a Romanem, Romanen a Mirkem či Mirkem a Zdeňkem.
Ne jejich pichlavé poznámky, ale zkušenosti, které mi vykládaly, mě donutily uvažovat nad tím, jestli přece jen o něco nepřicházím, když jsem s jedním klukem prožila vše, co se s mužem prožít dá.
Zmocnila se mě panika
Když mi bylo osmnáct, začala jsem doslova propadat panice. Ještě více jsem si uvědomovala, kolik lidí se vedle mě rozchází. Člověk není stavěný na to, aby byl celý život s jedním partnerem, myslela jsem si.
Jímala mě hrůza, když jsem si uvědomila, že bychom si ve čtyřiceti šli tak na nervy, že bychom se museli rozejít. Přesně taková panika byla počátkem krachu našeho vztahu s Milanem.
Rozchod kvůli ničemu
Buď byl Milan racionálnější než já, anebo neměl tak výřečné kamarády, kteří by mu vtloukli brouka do hlavy. Přišel s nápadem, že bychom se mohli vzít. Vytřeštila jsem oči. „Proč tak brzo?“ zeptala jsem se.
Dostalo se mi tázavé odpovědi, jestli se mi to po pěti letech zdá brzo. Neviděla jsem důvod, proč spěchat. A hlavně jsem měla toho brouka v hlavě. Bohužel to vycítil i Milan, a tím začaly naše první rozpory. Bezdůvodné a zbytečné malichernosti dohnaly náš vztah do záhuby.
Láska nezmizela
Když jsem se ocitla opět sama, najednou jsem měla pocit volnosti, že se mohu nadechnout. To však trvalo jen krátce, protože jsem přemítala, co se stalo. Milana jsem měla stále ráda. Rozuměli jsme si. Zkrátka najít nějaké závažnější negativum na našem vztahu se zdálo jako nemožné.
Jediný šrám byl můj panický strach ze společné budoucnosti. Naštěstí netrvalo dlouho a po nějaké době jsme se setkali. Vysvětlila jsem Milanovi, že na mě byl moc rychlý. Náš vztah jsme zvolna obnovili. Dělali jsme věci jako dříve a já se cítila jako znovu zamilovaná.
Jsem vděčná za svou rodinu
Vzali jsme se, když nám bylo pětadvacet. Máme tři děti a já zdárně překročila onu obávanou čtyřicítku. Krize nás nepotkala. Jsem spokojená. Mám dům a společný majetek s mužem, s nímž se nenudím. Dokážeme si vyhovět. Mám děti, které jsou skvělé. I kdybychom se rozešli, jsem vděčná právě za ty naše potomky.
Také jim říkám, že až přijde láska osudová, nesmí ji pustit. Navzdory všemu, co říkají jiní. Jestli milovanou osobu potkají v mládí, je to neskutečná výhra. A mé kamarádky? Partnera mění jednou za pár let. Je to jejich život, ale já pochopila, že mým snem je velká rodina.
Dana P. (46), Zlín
