Většina žen se shodne, že tím nejhezčím dnem v jejich životě je ten svatební. Nedokážu pochopit, proč zrovna moje svatba skončila naprostým fiaskem.
Pocházím z bohaté rodiny, protože můj tatínek vydělal spoustu peněz na dovozu perských koberců. Odmalička jsem byla obklopena hezkými a drahými věcmi a nemůžu říct, že si na určitý standard člověk časem nezvykne. Můj nynější manžel je na tom podobně.
Seznámil nás společný přítel na tátově narozeninové oslavě a my si okamžitě padli do oka.
Nejdřív jsme s Nermerem nevinně randili. Chodili jsme na procházky, do kina a na večeře, dokud naše bližší přátelství nepřerostlo v plnohodnotný vztah. Byli jsme spolu čtyři roky, když začala Nermerova rodina naléhat, ať se konečně vezmeme.
Prsten s diamantem
Manžel pochází z Egypta a jeho kultura má na manželství trošku jiný pohled než ta naše. Když mi na prst navlékl překrásný a také velice drahý prsten s diamantem, nadšeně jsem souhlasila. Svatbu jsme naplánovali přesně na rok a den od zasnoubení.
Jako místo jsme zvolili jeden luxusní hotel v Praze, který disponoval obrovským atriem a překrásným točitým schodištěm.
A pak přišla řada na ty pravé přípravy. Bylo toho tolik, co se muselo domluvit. Dort, šaty, květinová výzdoba, seznam hostů, zábava pro děti, dárky při odchodu. To všechno bych v životě sama nezvládla, a tak jsem si najala svatební koordinátorku. Jolana byla úžasná.
Kde jsou rodiče?
Nastal den D a vše běželo jako na drátkách. Téměř všichni hosté byli na svatbě včas, šaty visely krásně vyžehlené na ramínku v pokoji, jídlo vypadalo úchvatně a Jolana se vždy zjevila přesně v tu chvíli, kdy jsem ji potřebovala.
Já už jen čekala, až se dostaví máma s tátou a pár zbylých opozdilců. Do obřadu zbývala pouhá hodina, když jsem začala být nervózní. „Kde proboha jsou? Měli tu přece dávno být,“ honilo se mi tehdy hlavou.
Snažila jsem se oběma svým rodičům dovolat, ale ani jeden z nich neměl zapnutý telefon.
„Když nepřijdou, nic se neděje. Zvládneme to nějak bez nich,“ chlácholila mě má sestřenice. Jenže to pro mě nepřicházelo v úvahu! „Klid, jsme tady,“ slyšela jsem zdálky volání mé zadýchané matky.
Chybělo jídlo!
Druhý problém přišel záhy. Součástí oslav byl i bohatý raut, který zahrnoval plnohodnotnou večeři pro všechny hosty. Půl hodiny před tím, než se mělo jídlo podávat, jsem spatřila svého novomanžela, jak celý zachmuřený něco řeší se šéfkuchařem. „O co jde?“ přispěchala jsem k nim.
Nermer se na mě ani nepodíval. „Nemají dostatek jídla, chybí jim třicet porcí,“ poznamenal zklamaně. To už na mě bylo moc. Raději jsem odešla ven na jednu cigaretu, i když jsem nikdy pořádně nekouřila.
Má koordinátorka situaci vyřešila rychlým objednáním jídla z jiné restaurace a tím vzniklou pohromu elegantně zažehnala. To nejhorší mělo ale teprve přijít.
Překvapení se nekonalo
Jako půlnoční překvapení jsem pro Nermera objednala bohatý ohňostroj. Strávila jsem nad tím hodně času a celá akce stála opravdu hodně peněz. V životě by mě nenapadlo, že dojde na špatné načasování.
Pět minut před dvanáctou hodinou totiž opilý svědek zosnoval velký nákup cigaret v blízkém obchodě a vzal s sebou i mého manžela. Když začaly práskat rachejtle, stála jsem na terase sama, bez Nermera, obklopena nadšenými hosty a jen těžko zadržovala pláč.
Báječný manžel
Přestože moje svatba nedopadla podle plánu, ničeho ani v nejmenším nelituji. Vzala jsem si totiž dokonalého muže, který je laskavý, veselý a ví, jak mě uklidnit. A to je přece mnohem důležitější než jeden zkažený svatební den.
Lucie A. (41), Praha
