Když vás zlá zpráva zastihne někde na cestách, chcete se co nejrychleji vrátit. Já závod s časem prohrála.

Taxikář dělá, co může. Vím, že kvůli mně riskuje pokutu. Ale já vážně spěchám. Od té chvíle, co jsem se v Austrálii dozvěděla tu strašlivou zprávu a nasedla na první letadlo domů. Taxík konečně zastavuje před nemocnicí a já běžím nemocniční chodbou.

V pokoji u tátova lůžka stojí doktor a moje maminka s bratrem. Táta leží klidně se zavřenýma očima a nedýchá. O pět hloupých minut. A mohla jsem se s ním ještě rozloučit. Po takovém maratonu až od protinožců se tomu nechce ani věřit. Tolik jsem toho ještě tátovi chtěla říct.

Můj nejlepší kamarád

Můj otec byl pro mě celý život ten nejlepší, nejúžasnější kamarád, největší důvěrník a skvělý rádce. Jako malá holka jsem k němu vzhlížela. Byl můj hrdina. Ale i teď, v pokročilém věku, jsem k němu vždy utíkala pro radu. Těšila jsem se z jeho přítomnosti. Dokázali jsme si o životě povídat celé hodiny.

Vždy mi radil

To on mi pomohl, abych se rozhodla, zda mám odjet na tu zajímavou stáž do Austrálie. Váhala jsem. Je to přece jen hrozně daleko, moje angličtina také není nejlepší. Ale táta mě povzbuzoval. „Jen jeď, ty to zvládneš. A je to dobrá zkušenost.“

Chtěla jsem mu to všechno říct

Kvůli mé stáži jsem se s ním ale nestačila rozloučit. Nestačila jsem mu říct to, na co jsem se celý život chystala. A totiž to, že ho mám moc ráda. Je to divné, ale já mu to nahlas nikdy neřekla. Brala jsem to jako něco naprosto samozřejmého.

Přece to vidí, přece mě zná. Ale nikdy jsem mu to neřekla. A přesně na to jsem se teď chystala. Celou nekonečně dlouhou cestu letadlem jsem si promítala tu scénku. Jak mu konečně řeknu, co pro mě v životě znamená, jak moc mi bude chybět.

A že nechápu, proč se tak rychle a nečekaně rozhodl odejít. Řeknu to teď všechno aspoň mámě. Lidé by k sobě měli být otevřenější, aby pak nelitovali, že něco neřekli, dokud byl čas.

Monika V. (49), Praha