Maminka mi zemřela v době, kdy jsem byla malá, a tak mě vychovával tatínek sám. Občas nám přijela pomoci teta, ale nebylo to z lásky, ale z vypočítavosti.
Moje maminka zemřela ve třiceti letech. Mně bylo akorát deset let, když jsme zůstali s tátou sami. Tatínek to velmi těžce nesl. Byl o dvacet let starší než máma, a tak ho nikdy ani nenapadlo, že by snad ona mohla odejít dřív než on. Nebyl na to zkrátka vůbec připravený.
Snad jediné štěstí bylo, že rok před máminou smrtí jsme se přestěhovali z centra města do malého baráčku na okraji města. Tady měl táta plné ruce práce a svoji milovanou zahrádku.
Při práci kolem domu a starostech se mnou mu alespoň nezbývalo tolik času topit se ve smutku.
Dům jako vzpomínka
Tehdy začali příbuzní do tatínka hučet, ať si usnadní práci, dům prodá a najdeme si zase jen menší byt. Tatínek se z domu nechtěl hnout. „Tenhle dům jsme si s Helenkou dávno vysnili. Je to náš splněný sen!“ stál si za svým s tím, že odtud teď nemůže odejít.
A tak jsme s tátou v domě válčili sami. O jiné ženě táta totiž už vůbec nechtěl slyšet, i když si myslím, že v té době by se býval nemusel ani moc snažit a ženské by se o něj porvaly. Máma byla ale jeho životní láska, tak jsme zůstali jen my dva.
Vykutálená teta
Občas měla snahu nám pomáhat teta Věra, tátova mladší sestra. Několikrát do roka se vnutila na návštěvu s tím, že nám vygruntuje. A při údajném „důkladném“ úklidu se občas ozvalo.
„Pepo, tady je svetřík po Helence. Jindra to stejně nebude nosit, vezmu ho našim holkám.“ Pokaždé odcházela s narvanými taškami a my ani nevěděli, co vše v nich má. Bylo nám ale trapné kontrolovat ji, tak jsme si vždy jen povzdechli: „No jo, teta…“
Ovšem když se pokoušela tátu přesvědčit, že ty „zlaté náušnice po Helence jsou nemoderní“, a chtěla si je vzít, táta zakročil. „Věro, to snad nemyslíš vážně! Fakt si myslíš, že nechápu, o co ti jde?“ Věra se urazila a tím skončily její uklízecí návštěvy u nás.
Zůstal v domě sám
Několik let jsme se pak vídali jen velmi sporadicky. Čas ale neúprosně běžel, já odešla studovat do Prahy a také se tam seznámila se svým budoucím manželem. Bylo jasné, že domů se už nevrátím, ale obavy jsem měla o tátu. Ten tvrdošíjně zůstával ve svém domě a odmítal jakoukoliv změnu.
Samozřejmě jsme za ním jezdili několikrát do měsíce, ale i tak jsem měla velké výčitky i starost. Už nebyl nejmladší, táhlo mu na osmdesát a začal mít i zdravotní problémy. Starat se sám o sebe, domácnost, dům i zahradu, to na něj najednou bylo moc.
Zařídila jsem mu tedy alespoň pravidelnou dovážku obědů a třikrát týdně docházela pečovatelka.
Po letech se zjevila
Pak se najednou opět objevila teta Věra. Sice jí už bylo také přes sedmdesát, ale energii měla jako čtyřicetiletá. „Jindřiško, to ti není hanba, nechat tu tátu samotného?“ rozkřikla se na mě, když jsme se tam spolu potkaly.
Vůbec jsem nechápala, kde najednou bere tu drzost hodnotit naši situaci, když o ní absolutně nic neví.
Mnohokrát jsem tátovi nabízela, že si ho vezmeme k nám. Měli jsme s manželem dům za Prahou a tátu bych u sebe měla moc ráda. Často ho přemlouvaly i naše holky, které dědu milovaly: „Věrko, já nikam nechci, Jindra mně nabízela bydlet s nimi.
Ale dokud to zvládnu, z domu se nehnu,“ okamžitě reagoval táta. Tetě nezbylo než zmlknout.
Začala vše řídit
Věra tedy začala za tátou jezdit. Občas mu upekla buchty nebo koláč a dlouho pak o tom mluvila.
„Ještě že jsem dneska přijela, Jindro,“ telefonovala, „Pepa tu měl poslední tři minerálky, dojeli jsme mu je koupit.“ Bylo zbytečné jí vysvětlovat, že nákup pro něj už máme v autě a povezeme ho tam další den. Ani jsem se neptala, s kým že to mého tátu navštívila…
Táta skončil v nemocnici
Krátce po osmdesátých narozeninách tátu postihla mrtvice. Ten den zrovna přišla pečovatelka, která okamžitě zavolala sanitku. Vydala jsem se hned za ním do nemocnice. „Naštěstí
přijel včas,“ řekl mi ošetřující doktor.
„Pár dní si ho tu necháme, mělo by to být v pořádku.“ Uvědomila jsem si, že tam nemá ani ručník, tak jsem na otočku rychle jela k němu domů. Zarazilo mě, že je odemčeno. Pak mě napadlo, že záchranka odjížděla narychlo a pečovatelka zapomněla zamknout.
Jenže v kuchyni seděla Věra: „Teto, co tu děláš? Ty máš klíče?“ překvapeně jsem se zeptala. „A proč bych je neměla? Kdybych sem občas nepřijela, je tu chudák Pepa úplně sám!“
Ukradla mu klíče
Když se táta zmátořil, opatrně jsem se ho zeptala, jestli dal tetě Věře klíče. „Ne, proč? Vždyť vždycky zvoní!“ Zřejmě si „vypůjčila“ ty náhradní, které visely v chodbě, a nechala je bez tátova vědomí přidělat.
Chtěla jsem to s tetou řešit, ale než se mi povedlo se s ní domluvit na setkání, přišla další pohroma. Bohužel po první mrtvici rychle udeřila další, a ta už měla fatální následky. Výpadky paměti a postupující demence. Jen z toho domu se nechtěl hnout!
Pečovatelky už docházely dvakrát denně, víkendy jsem pokryla já, někdy se objevila Věra. Tu jsem jednou přistihla, jak odchází z tátova domu s neznámým mladším mužem. „To je můj soused,“ reagovala na můj překvapený pohled.
Totální podraz
Další rok byl těžký pro všechny. Táta v podstatě už jen přežíval. Nemohl se skoro vůbec pohybovat, sám se nezvládl ani najíst. Zemřel v nemocnici na zápal plic několik dnů poté, co upadl a zlomil si krček. Jako jediný dědic jsem u notáře nečekala žádné problémy.
Táta sice chtěl dům přepsat už dřív na mě, ale nechtěla jsem. To byla asi chyba. Zjistila jsem, že dům už je napsaný na tetu Věru! Ten soused, kterého jsem tam s ní viděla, byl totiž právník.
Zřejmě v době, kdy táta vůbec netušil, co podepisuje, mu podstrčili darovací smlouvu.
Zmije jedovatá
Nejdřív jsem jen nevěřícně zírala, pak jsem zavolala Věře. „No, samozřejmě, že je to pravda. Myslela jsem si, že ti to řekl. Víš, chtěl mi poděkovat za to, že jsem se o něj starala,“ řekla povýšeně. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat.
Vždyť to byl dům po mámě s tátou, který si vysnili, kde jsem vyrostla a který měl patřit mně a mým dětem. Aspoň tak si to táta představoval. Jak jsem se dozvěděla, smlouvu o darování je možné napadnout, protože táta prokazatelně nevěděl, co dělá.
Před několika měsíci jsem se nakonec obrátila na právníka, i když se mi do toho moc nechtělo. Ale tenhle podraz prostě nemohu vydýchat. Nejde ani tak o hodnotu toho domu, ale o veškeré vzpomínky, které patří mně a ne jí!
Jindra Z. (54), Kladno
