Nikam jsme nechodili a s nikým se nestýkali. Náš život byl jedna velká otrava. Potom se stalo něco, co už jsme nečekali ani ve snu. Začali jsme žít!
Nikdy jsem nemarodila, nikdy jsem neměla neschopenku. Občas nějakou tu rýmičku jsem přechodila a kvůli chřipce si vybrala vždy jen pár dnů dovolené. Manžel na tom byl ještě lépe. Ten neměl ani ty chřipky.
Zdraví nám přestalo sloužit
Překvapilo mě, když mi zdraví začalo stávkovat. Snad to způsobil ten důchod, že člověk začal víc myslet na sebe a ne na každodenní povinnosti. Nic jsem nemusela a nikdo mě do ničeho nenutil. Začala mě bolet noha a potom i ta druhá.
Nakonec jsem nepřešla ani naše náměstí. „Koukej jít k doktorovi, to přece není normální!“ napomínal mě manžel a bolestivě sykl.
Jakoby ty bolesti chytil ode mě! Jenže jeho brala záda. Nemohl se narovnat. Začal trpět nespavostí a polykal jeden prášek za druhým. Já si zase vařila lektvary z bylinek. Vyzkoušela jsem kapky, obklady, dokonce i nějaké přístroje na stimulaci svalů. Nic nepomáhalo!
Nemoci nás dostaly na kolena
Nakonec jsme šli k tomu našemu obvoďákovi oba. Ani jsme netušili, koho máme. On na nás také koukal trochu jako na Marťany. „Takových se moc nevidí, co kvůli každé maličkosti nevyhledají několik doktorů!“ smál se na nás, ale potom zvážněl.
Manželova páteř byla zralá na operaci a mě odeslal na další vyšetření. Měla jsem dost vážnou nervovou nemoc a budoucnost nejistou. Prý mě čeká zřejmě vozík, nyní okamžitě francouzské hole. Nemohla jsem se na ně ani podívat. A to jsem si vybrala růžové!
Stali se z nás nudní patroni
Na ten vozík, který jsem si zatím jen prohlédla v prodejně zdravotnického zásobování, už vůbec ne. „Taková ostuda!“ povzdechla jsem si a manžel přitakal. Ani jemu se nechtělo nosit hůl. Tvrdil, že si připadá jako nějaký stařec.
Byli jsme paličatí a přestali chodit ven. Syn nám vozil nákup, a to ostatní jsme si objednávali na internetu. Známí nás občas navštívili, ale o čem se s nimi měl člověk pořád bavit, když jsme nevěděli o žádných novinkách?
Stále dokola jsme probírali vnoučata a politiku, nějaké ty recepty a nemoci. Nuda! Tak jejich návštěvy řídly, až ustaly úplně. Jedinou naší radostí byla vnoučata. Hráli jsme s nimi stolní hry a nechali se od nich učit používat počítač. Manžel už byl skoro mistr a já občas také něco pochopila…
Něco nečekaného
Jednou dopoledne jsem zaslechla vnoučata vykřikovat venku na ulici, co vedla u nás pod domem. Aut jsem se nebála, skoro žádná tu na okraji města nejezdila. Spíš mi bylo divné, že hlasy těch malých nezbedů slábnou a potom zase sílí.
Co to vyvádějí? Koukla jsem z okna a nevěřila svým očím. Ti naši malí uličníci vybalili můj invalidní vozík, schovaný vzadu v komoře, a vzájemně se na něm vozili. Jeden vždy tlačil a jeden si vsedě užíval.
Vozík měli jako motokáru, či jak bych to měla připodobnit. Tváře jim hořely vzrušením a oči svítily jako lucerny. Vzrušením nemohli popadnout dech! Sedící roztahoval ruce proti větru a výskal nadšením! Ten vzadu taky nepřišel zkrátka. Hru si prostě náležitě užívali.
Chtěla jsem si užívat
Koukala jsem na ně a záviděla. Jejich bezstarostnost. Štěstí! Vtom mi to došlo. I já bych si mohla takhle drandit! Manžel by mě strkal, opíral se a nemusel by být o holi. A já bych pěkně seděla a viděla všechno, co už pár měsíců, či dokonce roků ne.
„Péťo, koukej na ně! Taky chci jet ven!“ poprosila jsem ho a on, k mému nadšení, okamžitě kývl. Hned téhož odpoledne jsme to vyzkoušeli. S vnoučaty, aby nám když tak pomohla.
Vozík už beru
Šlo to celkem lehce, tak jsme se druhý den vydali do parku. Vrátili jsme se nadšení. Potkali jsme známé, viděli ptáčky a také rozkvetlé sakury. Byla to nádhera! „Příště složím vozík a někam vyjedeme. Na výlet!“ plánoval manžel a slovo dodržel.
Jezdíme na výlety po okolních městech. Už jsme byli i na nedalekém hradu a plánujeme i hory.
Jsou tam prý přímo stezky pro vozíčkáře! Kdysi nenáviděný vozík nám dal svobodu. Volnost! A vrátil nám náš život. Nikdy bych nevěřila, že ho budu mít tolik ráda! Plánuji koupi dalšího. Lehčího a barevného. Ať jsou na mě pyšná i vnoučata. Jejich babička prostě bude IN!
Vlasta Z. (67), Brno
