Byla jsem v životě moc šťastná a spokojená, až do toho osudného dne.
Do svízelné situace se člověk dostane docela lehce. Jako každý den, i během onoho rána jsem se s manželem normálně rozloučila. On nasedl do auta a odjel do města. Já se vrátila domů a šla jsem uklízet.
Tou cestou jel muž nejméně stokrát, tak ji znal dobře a téměř zpaměti. Náhle mu zazvonil mobil a on se rozhodl hovor přijmout. To se mu stala osudným.
Jen vteřina nepozornosti bohužel zapříčinila, že muž narazil v plné rychlosti do elektrického betonového sloupu. Naše auto bylo naprosto zdemolované, ale na tom v tu strašlivou chvíli vůbec nezáleželo. Můj milovaný choť ale dopadl mnohem hůř.
V té době se ještě tolik neřešily pásy a on ho nevyužil. Kvůli tomu, že nebyl připoutaný narazil hlavou do předního skla a vyletěl ven. Svědci nehody přivolali pomoc a za pár minut dorazila sanitka, která ho odvezla na neurologii do naší nemocnice ve městě.
Lékaři mu zjistili krvácení do mozku, a tak musel okamžitě na sál, kde podstoupil operaci.
Pár týdnů
Musím říci, že v nemocnici ho lékaři díky veškeré snaze stabilizovali a manžel byl v docela dobrém stavu. Den za dnem se pomalu začal pohybovat pomocí berlí a sestřičky v nemocnici mu pomáhaly s osobní hygienou.
Pár týdnů si na oddělení poležel a jednoho dne, po rozhovoru s lékařem mi bylo doporučeno, abychom zvážili jeho přesun na LDN – tedy do léčebny dlouhodobě nemocných, kde by manžel podstoupil rehabilitace.
S tím jsem samozřejmě neměla problém, chtěla jsem vše, co by manželovi pomohlo. Po jeho nástupu na toto oddělení, ho pracovníci položili do postele, a jelikož potřeboval oporu při pohybu, dali mu raději pleny, aby si ušetřili námahu s jeho chůzí na toaletu.
V těchto dnech se manžel ještě dokázal samostatně posadit, slézt z postele, postavit se k oknu a zamávat nám na pozdrav, když jsme na parkovišti nastupovali do auta.
Ve chvíli, kdy jsem mu mávala, jsem doopravdy věřila, že brzy bude naprosto fit a že na tomto místě s ním udělají zázraky.
Převoz ze známosti
Jedna z mých dobrých kamarádek pracuje v jiné LDN. Ta mi řekla, že u nich na oddělení je více rehabilitačních sestřiček a tedy širšímožnosti k vyléčení. Požádala jsem tedy, aby manžel mohl být přeložen právě tam. Co se ale stalo?
Ani moje kamarádka nedokázala kolegy přesvědčit, aby se manželovi více věnovali. Nikdo s ním moc necvičil, žádné pořádné rehabilitace se nekonaly.
Více udělat nemohli
Když jsem se zeptala proč se mu nikdo dostatečně nevěnuje, tak jsem dostala vždy stejnou odpověď. Prý je moc těžký a pořád se mu točí hlava. Navíc mi začali tvrdit, že prý neustále křičí moje jméno a jméno mé kamarádky, která na oddělení pracuje. S nikým jiným prý nechce mluvit.
Navíc prý častým křikem rušil pohodlí dalších pacientů. Po čtyřiadvaceti dnech nám doma zazvonil telefon. Byl to pan doktor, který mi oznámil, že manžela propouští domů, neboť pro něj už více udělat nemohou.
Zvládne přemýšlet
Než nám manžela propustili, ještě mu lékař stihl naordinovat pročištění organismu. Následně jsem si tedy chotě přivezla domů. Měl samozřejmě velkou radost. Byl opět ve svém.
Mohl spát ve své posteli, sedět na oblíbeném místě na gauči, a hlavně mít domácí stravu.
Čas neskutečným způsobem utekl. Můj milovaný byl za tu dobu celkem ve třech zařízeních a konečně to měl za sebou. A jak je na tom teď? Je nepohyblivý. Nohy mu skoro vůbec neslouží, jen opravdu částečně.
Naštěstí alespoň souvisle mluví a musím uznat, že mu to i myslí. Zvládne tedy přemýšlet. To nejdůležitější si tedy řekneme a může mi říct i nějaká hezká slůvka, která potřebuji v této situaci slyšet.
To nejhorší
Co ale sám nezvládá, je osobní hygiena. Nejhorší byly ty první dny po propuštění z LDN. Začala doba, na kterou jsme nikdo z nás nebyl připravený. Během dne jsem ho totiž celkem sedmkrát a v noci čtyřikrát přebalovala. A toto se opakovalo každý den a trvá to dodnes.
Je mi z toho velmi smutno, když vím, že nedostal pořádnou péči, a také proto, že teď je doma naprosto všechno jiné. Manžel je z toho samozřejmě velmi smutný, protože si připadá, že je na obtíž. Miluji ho, tak proč bych to pro něj neudělala, když to skutečně potřebuje.
Táhnout to dál
Snažím se vyhledávat radost a smích, ale tohoto „zboží“ je opravdu málo. Dále samozřejmě manželovi co nejvíce pomáhám, aby v tom nebyl sám. Zdravotní potíže ale bohužel nakonec zasáhly i mě.
Oslepla jsem na jedno oko, a tím druhým vidím jen trochu, ale i tak se snažím, co to jde.
Máme naštěstí perfektní děti, které nám vracejí všechnu lásku, kterou jsme jim od narození dávali. Hodně nám oběma pomáhají a snaží se nám všechna realistická přání splnit.
Nevím, co nám osud ještě připravuje, ale říká se, že všechno špatné jednou skončí a potom bude zase líp.
Tuhle větu mi říkával jako malé tatínek a já na ni nikdy nezapomenu, protože nepřestávám doufat, že je to pravda. A pamatuji si ještě na další přísloví z dětství:
„Jednou jsi nic a jednou král, zbývá jen jediné – táhnout to dál.“ A já se snažím nehroutit a s nepřízní osudu dál bojovat. Vypsat se vám mi velmi pomohlo.
Jarmila (67), Teplice
