Život dokáže být neuvěřitelně krutý k těm, kteří si to vůbec nezaslouží. Tak jako tomu bylo u nás v rodině.

Tereza skládá poslední várku nádobí do myčky. Zůstaly jsme v bytě samy, jen my dvě. Právě skončila smuteční hostina. Ještě před pár dny jsme si všichni mysleli, že tu budeme sedět a radovat se na úplně jiné hostině, totiž svatební.

Už bylo vše připraveno, hosté pozvaní, koláče a další pochoutky připravené. I dnes přišli všichni pozvaní svatebčané, chyběl jen ženich.

Napřed jsem byla proti

Když mi syn Jakub přivedl svou novou velkou lásku, moc nadšená jsem nebyla. Slečna na mě byla příliš, na svůj věk, suverénní a sebevědomí jí rozhodně nechybělo. Když syn začal mluvit o svatbě, snažila jsem se mu to nenápadně rozmluvit.

Aby tolik nespěchal. Byli přece oba ještě příliš mladí. Jak jsem ale postupně poznávala svou budoucí snachu, začala jsem chápat, že je opravdu pro Jakuba jako stvořená a že se k sobě dokonale hodí.

Těšila jsem se

Přestala jsem tedy mladým svatbu vymlouvat a naopak jsem byla ochotná se do příprav zapojit. Domluvili jsme termín a nastaly horečné přípravy. Pro svého syna jsem chtěla tu nejkrásnější svatbu.

S Terezkou jsme naplánovaly vše do detailů. Měla už jen otce, a tak organizace zbyla na nás dvě. Od onoho krásného dne nás už dělily jen tři dny. Jakub musel ještě na otočku pracovně odjet na Slovensko. Jel autobusem, aby mohl po cestě ještě pracovat a neztrácel čas.

Už se nám nikdy nevrátil

V den, kdy ho kamarádi čekali na rozlučce se svobodou, se domů už nevrátil. Autobus cestou do Čech havaroval. Jakub byl mezi čtyřmi obětmi této dopravní nehody. Tereza se zhroutila a skončila v nemocnici.

Byla jsem bolestí tak ochromená, že jsem pomalu nemohla ani dýchat. Věděla jsem ale, že já se zhroutit nesmím. Bylo třeba zařídit mnoho věcí. Odvolat svatbu zajistit pohřeb. A také se postarat o nešťastnou a zoufalou Terezu. Jakub by to tak jistě chtěl.

Zuzana K. (52), Prostějov