Takový dárek k šedesátinám jsem opravdu nečekala. Myslela jsem si, že to je žert. Jak se ale ukázalo, moje děti to myslely smrtelně vážně.

Před třemi lety kouslo manžela infikované klíště a prodělal těžkou encefalitidu. Má velké bolesti hlavy a nemůže řídit auto. Po rodičích jsme podědili domek na Vysočině, kam rádi jezdíme a kam se chceme přesunout natrvalo, až budeme v důchodu.

Je tam krásně, ale má to jeden háček. Na kraji lesa tam stojí pět domů, všechno dnes chalupy, a do nejbližšího obchodu to jsou 2 kilometry. Proto se děti složily k takovému dárku. Něco, čemu jsem se vyhýbala celý život.

To nezvládnu!

Když jsem sedala za volant prvně, třásla jsem se. Učitel z autoškoly mi řekl, že se mám uklidnit, pohladit volat, chvíli si říkat Óm a zhluboka dýchat. Řidičák jsem nakonec díky tomu zvládla, testy i jízdy napoprvé.

Nic mi nebránilo sednout, nastartovat a vyrazit. Kdybych ovšem neměla nějaký blok.

Jak vedle mě neseděl instruktor, který měl nohy na pedálech, byla jsem najednou strašně nejistá. Manžel mě povzbuzoval marně. Párkrát nás musel na chalupu odvézt syn, pak jsem ukecala kolegu v práci, pak souseda – ale to nešlo donekonečna. Muž mě vytrvale povzbuzoval a dodával mi odvahu.

Kombajn na obzoru

Snad by pomohlo rozjezdit se na malé pěšině u chaloupky. Syn nás tam tedy opět odvezl naším autem, popřál mi hodně štěstí a vyrazil zpět stopem.

Dala jsem si předsevzetí, že v neděli dopoledne se projedu kolem chalupy a pak vyrazím s manželem na oběd do vedlejší vesnice.

Dvě kolečka po pěšině ke křižovatce byly v pohodě. Pak se ale přiblížilo poledne, kdy jsem měla na tu okresku vyjet a zamířit k hospodě. Padla na mě zase ta hrůza. „To dáš,“ chlácholil mě manžel. „Pojedeš pomalu, nikdo tam teď není…“

Když jsem se rozjížděla, třáslo se mi celé tělo. Osud tomu chtěl, že se proti nám hned v první zatáčce vyřítil jako děsivé monstrum kombajn a já napěchovala auto do křoví. Nedokázala jsem jet dál, a tak naše auto odřídil zpátky domů nějaký kolemjdoucí.

Záchvat mě vyléčil

Znáte jistě to přísloví, že čerta je nejlepší vyhnat ďáblem? V mém případě se tak stalo. Manželovi se udělalo odpoledne po obědě hrozně zle. Oběhla jsem ty čtyři domky poblíž, ale tam už nikdo nebyl, všichni odjeli. A mobily neměly signál. Strach o manžela přebil moji hrůzu z řízení.

Vůbec nebyl čas na to se bát, dokonce jsem docela dobře zaparkovala před nemocnicí. Naštěstí to byl jen podrážděný žlučník, nic vážného. Já ale díky tomu překonala svůj strach z řízení.

Když jsem si manžela odváděla k autu, byla jsem najednou klidná a hlavně na sebe hrdá!

Ilona (63), Tábor