Chlapi to mají těžké. Jsou stále považováni za hlavní živitele rodiny. A jakákoli jiná role v rodině je deptá.

Jdu po cestičce mezi rozkvetlými a krásně vonícími keři dobře udržované zahrady psychiatrické léčebny. Moc dobře si uvědomuji, že mé kroky jsou stále pomalejší a pomalejší.

Těšila jsem se na to, že manžela konečně uvidím, dlouho totiž o naše setkání nestál, a já to chápala.

Asi se přede mnou styděl, že situaci nezvládl. Teď se ale zase bojím já, že si s ním nedokážu jen tak bezstarostně povídat.

Skvělá hlava rodiny

Můj Václav byl už jako můj nápadník velký frajer. Ale frajer jen v tom dobrém, ba nejlepším smyslu slova. Vždy si se vším věděl rady, znal spoustu věcí, uměl vše zorganizovat a dokázal dobře vydělávat. To se obzvlášť hodilo, když jsme se vzali a narodila se nám dvojčata.

Mohla jsem se klidně věnovat péči o děti a nemusela jsem se starat ani o finance, ani o zařizování chodu naší domácnosti. Už tehdy byl ale můj manžel až nezdravě pyšný na to, že dokáže svou rodinu dobře zabezpečit a vše zařídit. Posilovalo to jeho sebevědomí a stal se na tom pocitu závislý.

Vážený a uznávaný

Václav mnoho let dělal stále u jedné firmy, kde pomalu, a jistě postupoval po kariérním žebříčku. Byl oblíbený, vážený a uznávaný odborník. A byl na to hrdý. Pak ale firma změnila majitele a následoval rychlý sešup.

Václav, kterému zbývaly tři roky do důchodu, dostal výpověď. Dali mu přitom jasně najevo, že už je starý a oni potřebují omladit kolektiv.

Moc se za to styděl

Manžela výpověď strašně ponížila. Styděl se za ni tak, že ještě další tři měsíce každé ráno předstíral, že odchází do práce. Teprve potom mi to dokázal říct.

Byla jsem už v důchodu a manžel chtěl ještě několik let pracovat, abychom si konečně mohli plnit své cestovatelské sny.

A také chtěl něco našetřit vnoučatům. S tím vším byl najednou konec. Ať dělal, co dělal, práce pro něj žádná nebyla. Byl příliš specializovaný v jednom oboru, kde dělal celý život. Nakonec šel uklízet chodníky a já věděla, že je psychicky na dně.

Mohli jsme to zvládnout

Nic by nebylo tak hrozné, nebýt manželovy povahy. Představa, že domácnost táhnu nyní já, byla pro něj neúnosná. Byl najednou nervózní, agresivní a dost často jsme se hádali. Občas mě vyprovokoval k tomu, že jsem řekla, co jsem říct vůbec nechtěla.

A pak mě to moc mrzelo. Ale situace byla čím dál tím horší. Prostě manžel ztratil zcela svou jiskru a své sebevědomí.

Nevěděl už kudy kam

Ten den jsem odjela navštívit jednoho ze synů. Měl rodinu a dva malé kloučky. Václav měl svá vnoučata moc rád a vždy se na ně těšil. Tentokrát ale se mnou jet nechtěl. Hned mi to přišlo divné, a také proto jsem odmítla synovu nabídku, ať u nich přespím.

Naštěstí! Když jsem přijela domů, našla jsem muže v bezvědomí ležet na gauči. Spolykal nějaké prášky a na stolku ležel kus papíru se vzkazem: „Promiň, už to nezvládám!“.

Snad se dá dohromady

Manžela se podařilo zachránit a skončil na psychiatrii. Zpočátku se zlobil na celý svět, a hlavně na mě, že jsem ho zachránila. Teď se zdá, že svitla naděje na jeho uzdravení. Já ho ještě k životu potřebuji!

Eva H. (64), Mladá Boleslav