Mám jedinou dceru Nikolu. Už když se narodila, představovala jsem si, jaké budeme později kamarádky, jak se mi bude svěřovat a budeme mít svá „holčičí“ tajemství.

Nikola byla už odmalička spíš uzavřené dítě, byla hodně přemýšlivá, ale na nějaké svěřování jsem mohla záhy zapomenout. Nedokázala jsem s ní navázat důvěrnější vztah, ani když byla malá, mnohem víc si rozuměla se svým otcem.

S tím jsem se časem nějak smířila, ostatně není to nic zvláštního. Ale mrzelo mě to.

Rozdílné povahy

Vždycky jsem si přála mít s dcerou hezký vztah, jaký jsem já se svou matkou nikdy neměla. Viděla jsem se, jak spolu nakupujeme oblečení, jak si povídáme o prvních láskách, chodíme na kosmetiku, manikúru nebo si zaplavat. Ale ji nic takového nebavilo a nezajímalo, natož aby se mi někdy svěřovala.

Pořád jsem k Nikole zkoušela nějak proniknout, jenže se mi to nikdy nepodařilo. Nezbylo mi, než ji respektovat. Byla ale šikovná, chytrá, sportovala, bavilo ji kreslit, ale vždycky se do něčeho s nadšením pustila a pak ji to přestalo bavit.

To já nechápala, protože věci vždy dotáhnu do konce. I z této rozdílné povahové vlastnosti pramenily naše rozpory. Doufala jsem, že se to třeba změní, až přijde puberta.

Fakt je, že v pubertě jsme spolu bývaly často trochu na nože a vlastně po celé její dětství a dospívání mě tenhle její přístup velmi mrzel.

Snažila jsem se jí vštípit, že nestačí jen nadšení nebo talent, ale k úspěchu je potřeba také píle, vytrvalost a chuť se prosadit. To mé dceři bohužel chybělo, v tom byla celá po svém otci, který je sice pohodář, ale dost flegmatik.

Svatba mi přinesla problém

A tak to šlo dál, až nám jednoho dne Nikola oznámila, že se bude vdávat. Bylo jí čtyřiadvacet, jejímu nastávajícímu o deset let víc. Vdávat se nemusela, ale Karel vypadal seriózně, byl inženýr a evidentně se měli rádi.

Hned po svatbě se ke Karlovi nastěhovala na vesnici, kde začali rekonstruovat malý domek po Karlově babičce.

Nikola si našla práci na půl úvazku a k tomu začala dálkově studovat zahradnickou školu – předtím byla na vysoké ekonomické, ale nebavilo ji to a po dvou letech skončila.

Teď tvrdila, že zahradničení na vesnici krásně využije a dává jí to větší smysl než ekonomie. Když tenkrát nechala studia, hodně mi to vadilo, ale nebyla s ní řeč.

Prostě se rozhodla, a bylo to. S tím už jsem se ale smířila, co mi taky zbývalo. S čím se ale smiřuji jen nesmírně těžce, je to, jak dcera vychází s Karlovou matkou Danou.

Má s ní totiž úplně jiný vztah než se mnou, vlastně asi takový, jaký jsem si s ní vždycky přála mít já. Jednak mě to mrzí a jednak na její tchyni žárlím.

Nahradila mě?

Své tchyni se Nikola svěřuje, a dokonce si od ní nechává i radit! Už několikrát se jen tak mimochodem zmínila, že něco probrala s Danou a ta jí poradila to či ono.

Nedávno z dcery navíc vypadlo, že byly s tchyní ve městě nakupovat látky na závěsy, a dokonce si koupily i nějaké oblečení.

Myslím dokonce, že Nikola s matkou svého muže tráví víc času než s ním samotným. Tchyně učí Nikolu šít a také vařit a péct.

Je mi z toho smutno, protože když jsem jí dřív nabízela, že spolu něco uvaříme, aby se to naučila, jen ohrnula nos a řekla, že se jí nechce.

Tiše trpím

Měla jsem také náročnou práci a možná jsem bývala doma míň, než bych měla, ale myslela jsem, že to Nikola chápe. A teď je mi líto, že věci, které jsem tak toužila s ní prožívat, prožívá jiná žena.

Dana je srdečná a milá dáma, která byla celý život v domácnosti a starala se o svou rodinu a hospodářství, o dva syny a nyní i tři vnoučata od Karlova mladšího bratra.

Nevím, proč si tolik oblíbila právě Nikolu, a ne první snachu.Myslím si, že Dana by měla jako matka vnímat, jak se asi cítím, když si třeba na rodinné oslavě, a ke všemu ještě šlo o moje narozeniny, s mou dcerou stále špitají a já sedím opodál jako kůl v plotě.

A takových podobných bolestí jsem už zažila mnoho.

Zdá se mi to vůči mé osobě dost necitlivé a i trochu neslušné. Ale nevím, co mám dělat. Když si o tom chci promluvit s manželem, jen mávne rukou, že o nic nejde, ať si to neberu – a že mám být naopak ráda, jak si Nikola s tchyní sedla.

Mohla přece dopadnout mnohem hůř, víme, jaké někdy tchyně umějí být. A začne vyprávět nějaký příklad ze života s tchyní, který já už ale neposlouchám.

Bojím se scény

Zatím jsem nic neřekla a ani neudělala, ale bojím se, že jednou už nevydržím své zklamání a žárlivost skrývat a třeba vybouchnu a udělám trapnou scénu. Ale třeba jsem opravdu divná já a všem ostatním to přijde normální.

Tak se zatím snažím dělat, že je všechno v pořádku, i když mi to moc nejde, a doufám, že mi třeba Nikola bude jednou půjčovat alespoň vnoučata. A třeba si s nimi ten vztah vynahradím…

Petra (69), západní Čechy