Zmocnila se nás panika, když vnučka napsala, že nám přiveze ukázat svého ženicha. Byl z jakési bohaté rodiny, a dokonce bydlel na panství!
Základem byla samozřejmě angličtina. Jak jinak bychom se s tím vnuččiným chlapcem domluvili? Dcera se zetěm byli opačného názoru. Nic měnit nebudou! Moc nás to s manželem rmoutilo, ale nevzdali jsme se.
„My naši rodinnou čest zachráníme. Naučíme se anglicky, vyházíme staré harampádí a zařídíme si moderně byt. A taky zhubneme a moderně oblékneme. Nikdo na nás nenajde jedinou chybičku!“ plánoval manžel a já jen přikyvovala. Veškerý odpor by byl stejně marný.
Nechtěli jsme udělat ostudu
Vnučka Adélka pracovala v zahraničí coby ošetřovatelka v nějakém luxusním penzionu pro seniory. A zde se také seznámila s vnukem jedné svojí klientky. Moc hodné dámy. Jenže ona byla opravdu dáma.
Růžový kašmírový pléd přes ramena, dokonalá manikúra a čaj ze zlacených hrnečků o páté. Viděli jsme její fotky! Jak by tomu všemu mohl konkurovat omšelý byt v paneláku a my, prostí lidé v důchodovém věku?
„Neztrácej naději. Denně dvě hodiny angličtiny, pohyb a dieta. To by bylo, aby nebylo!“ použil manžel jedno ze svých iracionálních rčení a neotálel ani minutu. Sjednal první lekci angličtiny s nějakou studentkou z místního gymnázia.
Docházela k nám domů a já jí vždy připravila pořádnou svačinu, aby nám nezkolabovala.
A tak zatímco ona vypadala čím dál lépe, my chátrali. Hubli, stěhovali a nakupovali. Netrvalo ani dva měsíce a byt se leskl novotou. Nevyznala jsem se ani ve vlastní kuchyni. Nové, z nějakého řetězce ve slevě. Křesla byla tvrdá a postele moc měkké.
Nový účes mě rozčiloval a anglická slůvka mi nelezla do hlavy. Bylo to peklo!
Dceři byl ženich ukradený
„Co vyvádíte?“ ptala se udiveně dcera, které byl nějaký ženich ukradený. Prý komu se to nelíbí, ať si….“ Manžel na ni vyjel: „Radši to ani nevyslovuj! To chceš bránit vlastní holce ve štěstí?“ Ona se ale jen tak pousmála.
Vlastně to byl spíš úsměšek než opravdový úsměv. Vše jsem si dala dohromady až v den, kdy k nám konečně přišla vnučka i se svým vyvoleným na návštěvu!
Šel z něho strach
Od rána jsme si s manželem opakovali naučená anglická slůvka. Nic světoborného. Jen že je rádi vidíme, jak se mají a tak… Prostě takový ten základ. Na nic lepšího jsme se za ten kraťoučký půlrok nezmohli.
Jenže ani na tahle slovíčka jsme se nakonec nezmohli. Vlastně jsme se nezmohli ani na naše česká slova! Před námi stál otrhaný vandrák s dredy na hlavě. Visely mu až do pasu. Každý pramen měl jinou barvu. Vypadal jako nějaký cizokrajný papoušek!
Z děr na nohavicích mu koukala vychrtlá kolena. Dost zaprášená, na můj vkus. Na nohou jakési gumáky a místo svetru háčkované pončo. Také hodně barevné. V duchu jsem hádala, že to je vnuččino dílo. Kdysi mi uháčkovala podobný pléd k televizi, aby mi nemrzla ramena.
Vyklubal se z něho sympaťák
Nejhumornější bylo, že měřil tak o dvacet centimetrů méně než vnučka a vážil určitě také o dost méně. Ona totiž byla pěkná vazba! Chodila mnoho let na judo a také basketbal. Potom veslovala. Vlastně veslovala pořád. I v té cizině! „Babičko, dědo, já se na vás tolik těšila!“ zvolala a vrhla se nám do náruče.
„A koukejte, koho jsem vám přivezla ukázat!“ Otočila se na toho svého prince a strčila nám ho přímo před nos. Skoro jsme ucukli, jak byl strašidelný. O chvíli později jsme ke svému překvapení uslyšeli:
„Haló, já se na vás také těšil!“ Vnučka naučila svého cizokrajného Michaela docela obstojně česky!
Byl milý
Moc hezky jsme si popovídali. Byl milý. Očividně zamilovaný. A šikovný! Hned mi spravil kuchyňskou skříňku, která mi během podávání čaje spadla ze zdi. Je totiž vyučený truhlář a má svoji dílnu.
S vnučkou budou bydlet u nás v Česku. A jeho údajně bohatí rodiče? Bydlí v podmáčeném kamenném domku a mají revma. Chystají se do lázní. Našich. Uvidíme se za pár měsíců. To už snad budeme umět lépe anglicky!
Květa R. (64), Brno
