Byla jsem svobodná matka a nehodlala jsem na tom nic měnit. Můj malý syn měl ale jiný názor. Rozhodl se, že situaci vyřeší za mě.
Když jsem v devatenácti letech přišla za mámou s tím, že čekám dítě, málem ji to porazilo. Plánovala mi budoucnost, o mnoho lepší, než jaké se dočkala ona. Místo toho jsem šla bez váhání v jejích stopách.
Vychovala mě sama, dodnes nevím, kdo můj táta byl. A stejně jako ona, jsem se i já ocitla s outěžkem a bez muže po boku. S tátou mého syna jsem chodila sotva pár týdnů, než se rozhodl emigrovat bůhvíkam.
Kde je táta?
A tak jsem si, stejně jako moje máma, poradila sama. Syna Tomáše jsem vychovávala bez pomoci muže. Abych nás zabezpečila, musela jsem se ohánět. Čas ale letěl a než jsem se nadála, šel syn do první třídy.
A tenkrát začal náš boj. „Maminko, proč nemám tatínka jako ostatní spolužáci?“ položil mi syn otázku, které se bojí každá svobodná máma, a mé dlouhé vysvětlování poté završil větou: „Tak mi ale už nějakého tatínka najdi!“
Nic takového jsem však neplánovala. Na prvním místě byl pro mě syn, a pro nikoho jiného v mém životě nebylo místo. Byl pro mě všechno.
Učitel tělocviku
„Váš syn se zranil při hodině tělocviku, hned přijeďte,“ vyslechla jsem si jednoho dne z telefonního sluchátka a byla k smrti vyděšená. Okamžitě jsem vyrazila směrem ke škole.
Namířila jsem si to rovnou do ředitelny, když jsem se ve dveřích srazila s mužem v teplákové soupravě.
„Vy budete Tomášova maminka,“ řekl mi a představil se jako učitel tělocviku. Hned mě vedl do tělocvičny a uklidňoval mě, že se nic tak zlého nestalo. Tomášek prý jen zakopl a upadl.
Našli jsme ho v dobrém rozmaru, seděl na žíněnce, smál se a na hlavě si držel mokrý kapesník.
Neodjel
„Zavezu vás k doktorovi, ať ho prohlédne,“ nabídl se pan tělocvikář a za chvíli už jsme mířili autem k nemocnici, kde doktor potvrdil, že se Tomáškovi nic nestalo. „Tělocvikář je prima, vid?“ řekl zničehonic můj syn, když jsme spolu kráčeli ven z nemocnice.
„Ten by se mi jako táta líbil,“ dodal a já jsem se musela pousmát. Nejen proto, jak roztomilé má nápady. Ale také proto, že jsem venku zahlédla tělocvikářovo modré auto.
Starostlivě na nás před nemocnicí čekal, a za statečnost vzal dokonce Tomáška ještě na zmrzlinu a pár dní nato se u nás zastavil, prý aby zjistil, jak se mu daří. Už tehdy jsme ale oba věděli, že nepřišel jen za tím mým malým nezbedou.
I já jsem brzy přišla na to, že bych lepšího tatínka pro svého syna jen těžko hledala, a nejen pro něj. S panem tělocvikářem – Jardou, máme dnes ještě dvě krásné dcery Danielu a Andreu a já jsem šťastná, že už ho tolik let můžu nazývat svým mužem.
Veronika (60), České Budějovice
